Ve druhé polovině července jsem se zúčastnila workcampu Tibetan Culture And Social Development na severu Indie ve státě Himachal Pradesh. Workcamp mě zaujal na první pohled zaměřením na rozvojové projekty v rurální oblasti v regionu a zároveň na seznámení s tibetskou kulturou. 

První část workcampu probíhala v dobrovolnickém centru Ruchi (Rural Centre for Human Interests) v blízkosti vesnice Bandh ve státě Himachal Pradesh. První den a noc po příletu jsem strávila v Dillí, které na mě po všech stránkách působilo hodně intenzivně. Moje další cesta se řídila podklady od organizace a jejich doporučením využít pro cestu do Ruchi vlak z Dillí do městečka Kalka, ve kterém jsem se setkala s dalším dobrovolníky z Česka, s Michalem, Vítkem a Viktorií. Na nádraží nás vyzvedl Madan, který měl organizačně na starost celou první část workcampu. Naši skupinu doplnila ještě Němka Amrei a Indové Arjun a Prabhat.

Ruchi je nezisková organizace, která se už více než 40 let věnuje projektům ve více než 100 vesnicích v předhůří Himalájí v regionu Sirmour a Solan. Přičemž hlavními tématy projektů je udržitelné využívání přírodních zdrojů, využívání nových technologií především v oblasti zemědělství, zdravotnictví, vzdělávání a mikro půjčky pro menší projekty. Některé z těchto projektů jsme mohli sami poznat a alespoň malou mírou se na nich podílet. Kromě toho Ruchi každý rok přivítá několik skupin dobrovolníků pro krátkodobé workcampy, zároveň organizace nabízí možnost pro dlouhodobé dobrovolnictví.

Byli jsme ubytovaní přímo v centru organizace, které se nachází kousek od vesnice Bandt. Ruchi si můžete představit jako malý červenožlutý hrad se spoustou teras, schodů a vyhlídek, díky kterým máte pocit, že jste součástí té neuvěřitelné rozmanité a krásné džungle, která je všude kolem. Někdy až moc blízko, jak je vidět na výskytu komárů, brouků a hlavně obrovských pavouků ☺. Především moje pavoučí tolerance se za celý pobyt velmi posunula. 

Krása okolní kopcovité krajiny je nepopsatelná. Divoká příroda volně přechází v zemědělská políčka, která jsou zdrojem obživy většiny lidí v okolních vesnicích. Někteří dojíždějí do práce do větších měst a domů se vrací jen na krátký čas. 

Náš typický den v Ruchi začínal snídaní po  8 hodině, na jejíž přípravě jsme se mohli podílet. Po ní jsme se buď autobusem, nebo autem přesunuli do vesničky v okolí a účastnili jsme se konkrétní aktivity. Večer jsme pomáhali v kuchyni při přípravě večeře. Díky tomu jsem si mohla vyzkoušet vaření indického dhalu nebo typických jednoduchých placek z mouky a vody, chapati. Na konci projektu jsem byla skoro chapati expert ☺.

Během prvního týdne v Ruchi jsme stihli několik aktivit. První den se nesl ve znamení seznamování s místem, organizací a se skupinou dobrovolníků. Madan nám představil hlavní aktivity organizace, prošli jsme si zahradu, na které dobrovolníci bez využití umělých hnojiv pěstují ovoce a zeleninu. Právě dozrávala manga, která jsme ochutnali. Manga, která jsou k dostání u nás v Česku, se těmto indickým vůbec nevyrovnají. 

Další den jsme potom navštívili první ženskou skupinu v typickém indickém domě. Pomalu jsme popíjeli indický kořeněný čaj, který se pije s mlékem a cukrem několikrát denně, zatímco se k nám postupně připojovaly další ženy, členky skupiny. Díky těmto organizovaným skupinám je pro ženy snazší si požádat o půjčku od banky. Získané finanční prostředky mohou potom využít buď pro osobní účely jako například pro opravu domu, nebo pro podnikání. V dalších dnech jsme navštívili také školku, Sikhský chrám, další ženskou skupinu, pomáhali jsme čistit část zahrady a zeď. 

Velkým zážitkem pro mě bylo sázení stromků. Během jednoho dne se nám podařilo zasadit přes sto stromků 4 různých druhů s pomocí místních farmářů, kteří nás poté pozvali na tradiční oběd a čaj. Právě místní pohostinnost mě překvapila, společné obědy a čaje si budu ještě dlouho pamatovat.

Volný den jsme využili k výletu do městečka Shimla na sever od Ruchi, což je hlavní město indického státu Himachal Pradesh. Shimla se stala na začátku 19. století oficiálním letním sídlem Britské Indie a právě Britové městu vtiskli nezaměnitelnou podobu vybudováním několika kostelů a čtvrtě v neogotickém stylu. Další dominantou města je socha hinduistického opičího boha Hanumana a chrám Jakhu na vrcholku nad městem. 

První týden uběhl až moc rychle a najednou jsme se museli s Ruchi rozloučit. Druhý týden byl věnovaný seznamování s tibetskou kulturou v Dharamshale, která je známa především díky horní části zvané McLeod Ganj, ve které sídlí Ústřední tibetská vláda, a také tady najdete sídlo Dalajlámy. Dharamshala působí zase úplně jinak než místa, která jsme mohli navštívit před tím, především právě díky horní části města, kde můžete potkat buddhistické chrámy, meditační a jógová centra a také tu člověk potká mnohem více západních turistů. 

Během prvního dne se naše dobrovolnická průzkumná skupinka rozrostla o další dvě účastnice – Němku Sabrine a Francouzku Marilyne. S partou dobrovolníků jsme si sedli moc dobře. Během společných snídaní, obědů a večeří jsme sdíleli společné zážitky, měli jsme čas si zahrát hry, posedět v kavárně. Zažili jsme spoustu legrace s pláštěnkami, s vyháněním pavouků i s indickým jídlem. 

Kromě seznamování jsme stihli navštívit Dalajlámův chrám a sídlo Tsuglakhang. Atmosféra tohoto místa je těžko popsatelná, člověk se dostane do krásných ozdobených prostor chrámu, přestože místo jako celek působí až téměř nenápadným dojmem, a zároveň jste v blízkosti buddhistických mnichů, kteří se tu jedinečným způsobem trénují ve schopnosti debatování s využitím tleskání. Když je v Tsuglakhangu Dalajláma, můžete si požádat o příležitost se s ním setkat. Skupině dobrovolníků z Ruchi se to před třemi lety opravdu podařilo. Chtěli jsme to zkusit i letos, ale bohužel  jsme neměli štěstí, Dalajláma byl v tento termín zrovna v Ladakhu. 

Navštívili jsme i místní trh, kde člověk mohl najít cokoli od koření přes různé meditační korálky, mlýnky až po různé oblečení. Měli jsme také možnost ochutnat tradiční tibetské knedlíčky momo vařené v páře a také tibetský slaný čaj vařený s jačím máslem. 

Velkým zážitkem pro mě byla hodina anglické konverzace s Tibeťany v místní jazykové škole. Během lekce jsme měli možnost si ve skupinách povídat o různých tématech s místními lidmi i s mnichy. Když se nám snažili vysvětlit základy buddhismu a mluvili o Dalajlámovi, všichni se rozzářili. Bylo to krásné setkání a s jednou paní ze skupinky jsme se během týdne náhodně setkali ještě třikrát. Zkusili jsme si také meditaci neulpívání v místním centru, soustředění je samo o sobě výzvou, i když vás neruší opicemi pobíhající na střeše. 

Navštívili jsme také Tibetský institut múzických umění (TIPA) vychovávající novou generaci tibetských umělců, kteří tančí, hrají a zpívají v tibetské opeře lhamo. Ukázka kusu představení a povídání s ředitelem TIPA pro nás pro všechny bylo dojemným zážitkem. 

Další návštěvou byl Kongres tibetské mládeže, jehož hlavním cílem je obnovení úplné nezávislosti celého Tibetu, posilování tibetské národní jednoty a přispívání k zachování náboženství, kultury a tradic. Během návštěvy jsme si povídali s ředitelem organizace, který odpovídal na naše otázky a vysvětlil, jak organizace funguje. Navštívili jsme také Muzeum Tibetu, kde byly zajímavou formou zachycené jak různé tradice, tak i historie zahrnující život v exilu a čínskou invazi.

Poslední den jsme navštívili institut Norbulingka, v jehož areálu se nacházejí různé dílny, kde se tibetští umělci učí tradičním tibetským řemeslům jako dřevořezbě, malbě, sochařství a šití. V areálu se nachází i buddhistický chrám. 

I druhý týden utekl závratnou rychlostí a bylo na čase se rozloučit. Během svého posledního dne v Indii mi v hlavě běžela spousta myšlenek a zpětně jsem si přehrávala zážitky. Měla jsem pocit, jako bych během té krátké doby prožila půl roku života. Čas byl najednou naprosto relativní. 

I po pár týdnech hodnotím workcamp stejně jako po jeho závěru, jako jednu z nejlepších a zároveň nejintenzivnějších zkušeností. Bylo velmi inspirativní dostat se do kontaktu s lidmi, kteří se v okolí okolo sebe snaží věci měnit k lepšímu, vidět, že tyto projekty mají smysl, protože je vytvářejí a vedou lidé, kteří mají nejlepší vhled do dané problematiky. Moc se mi líbilo, že jsme mohli alespoň trochu nahlédnout do indické a tibetské kultury, navzájem se obohatit. Zjistit, že jsme opravdu na té hlubší úrovni všichni stejní. Všichni chceme od života podobné věci, i když mluvíme různou řečí, věříme v jiné bohy, jíme různá jídla.

Hned druhý den po skončení projektu mi severní Indie a naše skupinka dobrovolníků začala chybět. Moc ráda bych se do Indie v budoucím roce ráda vrátila a procestovala oblast Ladakhu. A nic jiného mi vlastně nezbývá. V Tibetu se říká, že když člověk nedopije naservírovaný čaj, na dané místo se v budoucnu vrátí zpátky. Tashi delek.

Na Klárky cestu se můžeš podívat i zpětně. Najdeš ji na Instagramovém výběru #LaraWorkcampuje.

Jak to měla Klárka před odjezdem?