Výborný začátek
Svoje vyprávění začnu trochu netradičně, a sice jednou radou do života – už nikdy nepoletím s AirFrance! Kvůli pracovním povinnostem jsem do Bogoty odlétala z Amsterdamu, v Paříži jsem měla mít hodinu na přestup. Bohužel let měl zpoždění a už při přistávání v Paříži mi přišla zpráva, že se omlouvají a že mě přebookují na navazující let do Bogoty na následující den. Jenže to ještě nebylo všechno – při vykládání zavazadel můj batoh někde pozapomněli a jeho sháněním jsem na letišti strávila další dvě hodiny. Po velmi krušných chvílích jsem alespoň z aerolinek vymámila voucher na hotel a stravu a druhý den se vydala zpět na letiště. Let do Bogoty měl bohužel dvě hodiny zpoždění a já už si začínala říkat, že se na workcamp snad nikdy nedostanu. Nakonec jsem však po nekonečném čekání konečně nasedla do letadla. Po přistání v Bogotě mě čekalo shánění směnárny a SIM karty (což jak jsem zjistila není ve tři hodiny ráno úplně optimální čas). Pak jsem měla ještě poslední let do Santa Marty a následně jsem taxíkem dojela do městečka Taganga, kde jsme byli ubytovaní (a kde už celá naše skupina byla od včerejšího dne).
Papa Chuy z Mexika
Náš workcamp zaštiťovala kolumbijská organizace WeCollab ve spolupráci s DiskOncept. Práci nám zadával neskutečně energický a inspirující Carlos, který DiskOncept založil. Naší hlavní náplní workcampu byly aktivity pro děti – především pak hodiny angličtiny a promítání filmů (tzv. Diskocine). Jelikož se blíží Vánoce, tak se samozřejmě promítání neslo ve vánočním duchu a nechyběly ani vlastnoručně vyráběné kostýmy. Santa k nám nepřišel, ale nahradil ho mexický dobrovolník Chuy (který se shodou okolností křestním jménem jmenoval Jesus). Ke konci workcampu jsme také organizovali oslavu dne dětí, kde nás děti doslova zavalily svou energií a láskou.
Kromě aktivit pro děti jsme se také podíleli na výrobě přístřešku ve škole a malování budovy školy. Největší přínos jsem však viděla, když jsme uklízeli odpad (nejen) z pláže. Carlos svolal své známé, dobrovolníky z univerzity a z dalších organizací a v sobotu v půl osmé ráno přes mikrofon a repráky svolával místní rezidenty a hosty okolních výškových budov, ať se k nám přidají a uklízí s námi. Celou úklidovou akci ještě doprovázela umělecká výstava věcí z domácnost, které jsme na pláži posbírali #TuCasaLlegaAlMar!
Po stopách sběračů kakaa
Ve volném čase jsme toho také stihli dost – například utopit jeden telefon na seakayaku, oslavit jedny narozeniny a několikrát zajet autobusem s otevřenými dveřmi do Santa Marty. První víkend pro nás hostitelská organizace naplánovala výlet do národního parku Tayrona. Když jsme se pokochali nádhernou přírodou, vrhli jsme se do vln Karibiku. Pár odvážlivců si také vyzkoušelo rozbíjet kokosy (někomu ta zábava vydržela na celý den). Na cestě zpátky se nám nějakým záhadným způsobem podařilo se ztratit na stezce pro koně – zbývalo jen doufat, že nás zbytek skupiny najde dřív, než nás stihnou sežrat komáři. 😀
Druhý víkend se původně plánovaný skupinový výlet do Mincy změnil jen na víkend ve dvou. Minca se rychle zařadila na seznam mých nejoblíbenějších míst na světě – nezapomenutelná cesta deštným lesem, koupání ve vodopádech a hrnky čerstvé horké čokolády patří k mým nejhezčím vzpomínkám z Kolumbie. Také jsme se tu trochu osvěžili – venkovní teplota byla totiž pouze 20-25°C.
Jugo de lulo
Co jsem se naučila o životě v Kolumbii (resp.spíš jen zlomek místní reality, který jsem v Taganze za ty tři týdny stihla poznat:)
- Sousedi tady hrají nepsanou soutěž – kdo má na zápraží větší reprobedny a pouští hudbu víc nahlas, ten vyhrál.
- Co mi bude asi chybět nejvíc, tak je levné, snadno dostupné ovoce a vynikající ovocné džusy. Za vyzkoušení také stojí street food (např. arepas a empanadas, které jsme i v rámci hodiny vaření zkoušeli připravit).
- Co mi naopak chybět nebude, tak bylo nekonečné čekání – na autobus, na pracovní pomůcky, na objednávky v restauraci…Čas tady dostával úplně jiný rozměr a pro člověka, co je zvyklý dorazit na schůzky s předstihem, to byla velká zkouška trpělivosti.
- Tanec je přirozený – údivem nám spadla brada, když jsme viděli devítiletou holčinu twerkovat lépe než profesionální tanečnice.
- Když ti ve večerních hodinách na ulici nabízí lízátka, chtějí ti ve skutečnosti prodat něco jiného.
Po třech týdnech workcampu přišlo srdceryvné loučení a přelet ze Santa Marty do Bogoty, kde mě čekal poslední den v Kolumbii. Překvapilo mě, jak je v Bogotě chladno a jak je obrovská! Za jeden den jsme stihli jen oběhnout běžná turistická místa (Monserrate, Chorro de Quevedo, La Candelaria, Plaza de Bolívar) a pár minut před půlnocí už jsem nasedala do letadla směr Evropa. Popravdě už mě ani nepřekvapilo, že po příletu do Amsterdamu jsem opět s aerolinkami musela řešit ztracený batoh! 🙂
Závěrem…
Ačkoliv cesta na workcamp i workcamp samotný pro mě představoval velkou výzvu, ve výsledku jsem moc ráda, že jsem svůj čas strávila právě zde. Kromě neobyčejných zážitků si z workcampu odvážím také motivaci pro učení se španělštiny. Zároveň Carlos byl pro nás velkou inspirací a díky němu jsem se ještě více utvrdila v přesvědčení, že s nadšením a zápalem pro věc může jedinec zlepšovat prostředí, ve kterém žije, a tím i život lidí ve svém okolí.
Pokud chceš vidět jak to na mém workcampu vypadalo, mrkni na INEXí Instagram na výběr #AlcaWorkcampuje.
