Středa 3. února 2021, 19.40: obtěžkaná svými kufry a batohy jsem právě dorazila na pražské Hlavní nádraží. Na nástupišti na mě čekala moje mentorka, která mě přivítala v Praze a zavedla mě do bytu, ve kterém budu po dobu projektu ESC bydlet. Byla jsem nadšená, zvědavá, plná očekávání a taky vděčná za to, že jsem i v době pandemie našla příležitost, která mi umožní strávit rok v zahraničí. Když se teď po roce ohlížím zpátky, dochází mi, kolik jsem se toho za ten rok v INEXu naučila.

Než se ale rozpovídám o vzpomínkách a poznatcích, pojďme si krátce představit ESC, aby bylo jasné, o čem vlastně mluvím. 🙂

Co je to ESC?

ESC je zkratka pro Evropský sbor solidarity. Jedná se o Evropskou platformu a síť, jejíž součástí je řada neziskových a nevládních organizací a sdružení v Evropě. Tyto organizace nabízejí obrovské množství různých krátkodobých i dlouhodobých dobrovolnických projektů a stáží. Ty mohou trvat od dvou do dvanácti měsíců a jsou určeny pro evropany ve věku od 18 do 30 let.

Můj projekt ESC s INEXem

INEX nabízel právě takový dobrovolný, roční projekt na pozici “incoming officer.”  Projekt mě ihned nadchnul, protože jsem dřív absolvovala a vedla několik workcampů v Německu a Japonsku, líbí se mi přístup neformálního vzdělávání v interkulturním prostředí a chtěla jsem získat hlubší znalosti o workcampech a jejich organizaci.

Zdálo se mi to j tak jako perfektní příležitost k tomu, zaprvé: vyjet do zahraničí, zadruhé: získat praktické dovednosti a zatřetí: pracovat ve známé workcampové organizaci. 

Pracovní náplň na pozici “incoming officer” představuje zpravidla zpracování žádostí dobrovolníků, kteří se chtějí zúčastnit workcampů v zemi organizace. To znamená především administrativní a praktickou podporu: 

  • při přípravě workcampů a školení („zahřívací fáze“),
  • v době, kdy workcampy skutečně probíhají („horká fáze“),
  • a následně po jejich skončení („fáze pomalého ochlazování“). 

Práce tedy zahrnuje intenzivní komunikaci s dalšími organizacemi, dobrovolníky, vedoucími workcampů, s kolegy*němi, atd. Během sezóny má také člověk na takové pozici možnost vyjet na několik jednodenních monitorovacích návštěv na vybrané workcampy, které se v Česku pořádají. Součástí pracovní náplně je také spousta papírování.

Ve zkratce: je to pozice celkem náročná na organizaci a koordinaci práce. Na oplátku ale člověk získá možnost poznat spoustu projektů, obcí, organizací, míst a lidí v České republice.

Bylo to tak přesně to, co jsem od projektu chtěla. Znělo to doslova jako můj sen. Bylo to ale následně ve skutečnosti doopravdy takové, jaké jsem očekávala? No, jak se to vezme. Řekla bych, že to dopadlo přesně tak, jak moc se představy v hlavě můžou následně shodovat s realitou. Dalo mi to ale mnohem víc, než jsem zprvu čekala. Na druhou stranu mi to ale přineslo pěkně krušné a náročné chvíle.

Pokud tě zajímá, jak můj rok jako dobrovolnice Evropského sboru solidarity probíhal, čti dál. 🙂

Zkušenosti s projekty ESC se samozřejmě mohou velmi lišit. Záleží na mnoha faktorech, například jaká je tvá hostitelská organizace, práce, úkoly nebo pracovní prostředí. Stejně tak zážitky ovlivní místo, kam vyrazíš, lidé, které potkáš, a možná především ty sám*a. Jak se vyrovnáš se změnami, výzvami a konflikty, které ti to přinese. A narovinu, těch je obvykle spoustu. Ráda bych ti teď svou zkušenost předala bez příkras. Protože ač jsem se svým rozhodnutím, s prací i vztahy tady v Praze spokojená, zažila jsem za ten rok také dost stresu a pocítila osamělost i úzkost.

Jaké to bylo pracovat v INEXu?

Poznat celý proces workcampů ze strany organizace bylo stejně obohacující jako vyčerpávající a jsem ráda, že jsem díky tomu získala mnoho nových profesních, komunikačních i osobnostních dovedností. Umožnilo mi to komunikovat s různými organizacemi a také dobrovolníky z celé Evropy a někdy i mimo ni. Díky tomu jsem si uvědomila, jak dobře můžeme být vzájemně propojeni i napříč hranicemi.

Kromě úkolů, které jsem plnila jako „incoming officer“, mi INEX poskytl několik příležitostí, jak se zapojit i do dalších, vedlejších projektů. Mohla jsem se například podílet na vzniku DOBRO.CASTu (podcastu ze světa dobrovolnictví), který má také dvě epizody anglicky: jednu se mnou a jednu s dalším dobrovolníkem ESC, Pedrem. Pomáhala jsem také s vařením během školení a dokonce jsem vedla workcampy. Workcampy mi navíc přinesly také zkušenost se sociálními sítěmi, hlavně s Instagramem, kam jsem mohla přispívat našimi zážitky.

Pravděpodobně nejdůležitější, ale i nejnáročnější poznatek z mého působení na ESC v INEXu je právě fakt, kolik skvělých věcí se dá vlastně dělat. Díky tomu jsem se musela naučit stanovit si priority, následně je správně odkomunikovat a také se naučit říkat ne. Díky INEXu jsem si také uvědomila skutečnou hodnotu vlídné a nehierarchické pracovní atmosféry. 

Téměř celý tým INEXu si pochutnává na naší veganské týmové večeři.

Na tomto místě bych chtěla poděkovat svým kolegům, kolegyním a koordinátorce, kteří mě nechali učit se z mých chyb. Jsem jim vděčná za to, že mě práce bavila a taky za spoustu smíchu a bláznivých nápadů. Tým INEXu mi byl vždy oporou, dával mi tipy na to, jak se vypořádat se stovkami e-mailů denně, kam vyrazit na výlet, podělil se se mnou o kreativní recepty, restaurace nebo místa pro dumpster diving. Po celou dobu jsem si jejich společnost užívala a jsem jim velmi vděčná za jejich podporu a trpělivost, kterou se mnou měli.

A kromě práce?

ESC samozřejmě nespočívá jen v dobrovolnické práci v organizaci. Představuje také život v jiné zemi, setkávání s místní kulturou, místními zvyky, tradicemi, jazykem a lidmi.

Než jsem na ESC projekt vyrazila, uvědomovala jsem si, že stěhování do zahraničí s sebou obvykle přinese i náročnější chvíle. Vzpomínám si, jak jsem byla z počátku nervózní i z toho, když jsem měla mluvit česky s pokladními v supermarketech, protože jsem se bála toho, že nebudu rozumět jejich odpovědi. O několik měsíců později jsem se ale začala cítit mnohem jistěji a vedla rozhovory s přáteli a kolegy. I tak jsem se ale stále cítila nesvá, když jsem byla v prostředí, kde se mluvilo pouze česky. Bylo pro mě těžké odhadnout a vycítit, co mohu česky říct. Rodilí mluvčí si zkrátka ani nedovedou představit jak pro mě, jako studentku cizího jazyka, mohou být i běžné situace a rozhovory stresující a náročné. 

Teď, o rok později, už je to ale lepší a cítím se mnohem jistěji. Zaprvé díky tomu, že jsem se těm nepříjemným situacím nevyhýbala a dál pokračovala ve studiu jazyka a komunikaci s ostatními, a zadruhé také proto, že jsem se naučila užívat si ty chvíle, kdy se holt necítím jako ryba ve vodě. Proces učení jazyka už si užívám. Přináší  totiž zajímavé a vtipné momenty a naštěstí se setkávám téměř jen s lidmi, kterí jsou mi ochotní pomoci. Neznamená to sice, že se NErozbrečím, až zase jednou zažiju frustrující konverzaci v češtině plnou nedorozumění (například s úředníky po telefonu). Znamená to ale, že se z takové konverzace poučím, poznám zase o kus líp sama sebe a uvědomím si, které situace zvládnu sama a u kterých bych si měla říct o pomoc.

To platí i pro několik dalších situací.

Těžké je také to, že kolem sebe nemám své blízké přátele a rodinu, kteří mi dříve byli tak nablízku. Přestože si čas, který trávím sama se sebou, užívám a vidím spoustu přidaných hodnot v tom, že spoustu míst objevuji sama, nastaly také situace, které bych s mými nejlepšími přáteli ráda sdílela. Především kolem šestého měsíce v České republice jsem měla pocit, že ztrácím půdu pod nohama. Moji nejlepší přátelé byli daleko a občas jsem si ani nebyla jistá, jestli mám v Praze nějaké „opravdové“ přátele, nebo jestli jsou to jen krátkodobá přátelství která vyplývají z pohodlnosti a momentální situace. To však k přestěhování a životu v zahraničí patří. Samozřejmě jsem tomu všemu chtěla dát čas. A díky tomu našla způsoby, jak se s více věcmi vypořádat sama. Se starými přáteli jsme si našli nové způsoby komunikace, abychom spolu neztratili kontakt a tady v  Praze jsem se začala více věnovat přátelům zdejším a byla zvědavá, co z toho vznikne. A teď? Přátelství se dále vyvíjí úžasným směrem, stejně tak, jako mé jazykové schopnosti.

Dalším podstatným prvkem života v ČR se stalo objevování míst a zákoutí v Praze i mimo ni tak, abych si k nim vytvořila vztah. Vzpomínám si, že první týdny po příjezdu jsem denně chodila hodiny po Praze a okolí, abych se v ní zorientovala a získala v pohybu po ní jistotu. V době, kdy nebyla pandemická situace vůbec dobrá, se tedy také o moc věcí víc dělat nemohlo :D. Podstatné ale je, že teď už můžu s jistotou říct, že se v Praze, po mnoha ztraceních a nastoupeních do špatných tramvají, orientuju.

Poznat nové místo a začít se v novém prostředí cítit jako doma,.. to dá zabrat. Člověk si k tomu musí vyšlapat vlastní cestu. Cestu, ve které se mnohem lépe pozná a na které musí přijmout spoustu výzev. Cesta je to dobrodružná, ale jakmile na ní už jednou jste, můžete na sebe být právem hrdí*é.

Několik mých osobních poznatků z České republiky

Když vzpomínám na uplynulý rok v Česku, vybavuje se mi především spousta drobných momentů. Většina z nich pochází z krásné české krajiny. Pamatuju si, jak jsem se poprvé dívala na Prahu a Vltavu z vyhlídky v Braníku a jak jsem viděla tuny písku v lese poblíž Toulovcových maštalí (ten pochází z pískovce a úchvatných skalních útvarů). Vzpomínám na to, jak jsem se v Krkonoších koupala v ledovém jezeře při západu slunce (český výraz „otužování“ doslova znamená „posilování“ těla i ducha). Jak jsem prolezla jeskyně na jižní Moravě a navštívila jednu z moravských vinařských oblastí –  Znojemsko, kde jsem výletila a popíjela burčák. Na závěr nemůžu nezmínit nespočet krásných vyhlídek, na které jsem vylezla a ze kterých jsem krásu Česka obdivovala.

Otužování v Rokytnici

Život v Praze byl samozřejmě zážitkem sám o sobě. Po roce objevování hlavního města mě stále ještě ohromuje jeho krása, když se jen tak procházím uličkami a narážím na další historicky významnou budovu, památku nebo zajímavé dílo ukryté v nějakém koutě nebo multifunkčním prostoru, kině, restauraci, kavárně nebo baru… seznam by mohl pokračovat dál a dál. 

Pár řádků bych také ráda věnovala obrovskému množství veganských restaurací a možností v Praze. Doporučuju vyzkoušet některé veganské verze českých tradičních jídel, jako je veganská Svíčková nebo veganský Smažák. Je tu i jedna konkrétní veganská italská restaurace, která nabízí pizzy a burgery, kde jsem si během roku užila spoustu legrace při ochutnávání celého menu a každé jídlo mi moc chutnalo. 

Život v Praze byl samozřejmě zážitkem sám o sobě. Po roce objevování hlavního města mě stále ještě ohromuje jeho krása. Když se jen tak procházím uličkami, stále narážím na další a další historicky významné budovy, památky nebo zajímavá díla ukrytá v nějakém koutě pasáží… krás má Praha nepřeberné množství.

Pár řádků svého článku bych také ráda věnovala tomu obrovskému množství veganských restaurací, které v Praze jsou. Stoprocentně musíte vyzkoušet veganské verze některých českých tradičních jídel, jako je například veganská Svíčková nebo veganský Smažák. Je tu také výborná veganská italská restaurace, ve které nabízí pizzy a burgery – v té jsem si během tohoto roku užila spooustu legrace a při ochutnávání celého menu jsem nenarazila na jídlo, které by mi nechutnalo. 

Kromě skvělé veganské kuchyně jsem si všimla ještě jedné zajímavosti. Nikdy v životě jsem na jednom místě neviděla tolik psů (jako domácích mazlíčků), jako v České republice. Téměř v každé české domácnosti, kterou jsem navštívila, byl alespoň jeden pes nebo kočka, se kterými se dalo pomazlit.

Vynikající veganská Svíčková
Záplava svíček na Narodní třídě v Praze. Den boje za svobodu a demokracii 17.11.21.

Abych to shrnula:

Díky ESC jsem se nejen dozvěděla spoustu informací o České republice, o INEXu jako nevládní organizaci a jeho mezinárodních síti, hodnotách, workcampech a campleadingu, ale získala jsem navíc nespočet kontaktů, přátel a známých. Poznala jsem krásná místa a naskytlo se mi mnoho příležitostí, inspirace a nápadů do budoucna.

Možná to bude znít kýčovitě, ale život tady mě naučil vážit si života i sebe sama. Cítím se tu tak příjemně, krásně a jako doma, že jsem se rozhodla změnit dočasný, roční pobyt, na pobyt trvalý a zůstat tu navždy.

Dalo by se tedy říci, že program ESC byl úspěšný a dokonce překonal všechna má očekávání. Koneckonců, začala jsem s vizí a skončila s uvědoměním, že se ta moje vize naplnila mnohem mnohem lépe, než jsem vůbec očekávala.

Přijela jsem na zahraniční projekt s cílem najít perspektivu do budoucna a rozvíjet své profesní dovednosti – a skončila jsem s prací a spoustou nápadů na budoucí projekty. 

Přijela jsem se seznámit s ostatními – a skončila jsem s cennou skupinou přátel a kolegů.

Byla středa, 3. února 2021, když jsem obtěžkaná kufry a batohy v 19:40 dorazila dorazila na pražské Hlavní nádraží. Teď, když se na ten okamžik dívám zpětně, dochází mi, že jsem přijela především proto, abych zůstala.

Doufám, že se ti můj příběh líbil a přinesl ti další zajímavý vhled do toho, co ti může tento skvělý program přinést. Pokud jsi se nechal*a inspirovat a chtěl*a by ses vydat na vlastní cestu, podívej se do ESC databáze a vyber si ten SVŮJ projekt.

Přečti si další příběhy dobrovolníků co vyrazili na projekt v rámci Evropského sboru solidarity.