Po mém prvním workcampu jsem hned věděla, že se musím zúčastnit dalšího, a to co nejdříve. Moje cesta začala v Hamburku, kde jsem plná nadšení a nervozity prozkoumávala město. Po příjezdu na místo a ubytování ze mě ale nervozita opadla. Naši lokální partneři Mel a Martin nás ubytovali a postupně jsme se seznamovali s ostatními dobrovolníky. V porovnání s ESC workcampem jsem cítila velký rozdíl hned na začátku, jelikož jsem byla skoro jediná Evropanka v naší skupince. Měla jsem tedy šanci seznámit se s dobrovolníky z Thajska, Peru, Vietnamu i Jižní Afriky. A i když jsme každý z jiné části planety a jsme zvyklí na jiné zvyky, tradice a kultury, vytvořili jsme nerozlučnou partu.
Nečekala nás jen práce, ale také plno vzdělávání a společných zážitků. Hned druhý den po společné snídani jsme si užili prohlídku celého areálu s úžasnou průvodkyní Sandrou, která nám ke každé budově přiblížila kus historie. Prohlédli jsme si tak samotný památník, starou cihelnu a mnoho dalších míst. Kromě vaření jsme měli na starosti přestavbu boudy, která se nacházela před naším ubytováním. Naše všední dny byly rozděleny na vzdělávací a pracovní část.
Ve volném čase jsme podnikali různé výlety. Měli jsme k dispozici kola, díky nimž jsme prozkoumali nejen areál koncentračního tábora, ale i jeho okolí. Během jednoho víkendového dne jsme se s ostatními vydali k Severnímu moři a do Hamburku, kde jsme od našich místních partnerů dostali lístky do hamburské Kunsthalle.
Druhý týden jsme kromě práce zažili i tři návštěvy. Prvními hosty byli zaměstnanci památníku, pro které jsme připravili prezentaci o nás dobrovolnících a pohoštění. Druhou návštěvou byli dobrovolníci z jiného workcampu, který se konal poblíž; společně jsme si užili hry a lépe se poznali. A v neposlední řadě k nám zavítali dva potomci nacistů a naše milovaná průvodkyně Sandra – původem Židovka, jejíž příbuzný byl v koncentračním táboře vězněn. Společně jsme debatovali a hosté nám vyprávěli příběhy svých rodin.
Tato setkání pro mě byla jednou z nejsilnějších částí celého workcampu. Uvědomila jsem si, jak důležité je o historii mluvit, naslouchat různým perspektivám a snažit se porozumět i těm nejtěžším příběhům. Odjížděla jsem s pocitem vděčnosti, pokory a přesvědčení, že dobrovolnictví na takových místech má hluboký smysl. Nejen proto, že pomáhá uchovávat paměť minulosti, ale také proto, že spojuje lidi napříč kulturami i generacemi a připomíná nám, proč je důležité, aby se podobné události už nikdy neopakovaly.
Vyjeď také dobrovolničit na jeden, dva nebo tři týdny do jedné z 50 zemí světa. Více než 1000 projektů nejrůznějšího zaměření.
