Už si bohužel nevzpomínám, odkud se v mé hlavě z ničeho nic vzala myšlenka o dobrovolničení, ale zato si pamatuji, že jsem ihned začal googlovat a číst články od účastníků dobrovolnických aktivit a workcampů. To mě přimělo nebát se, zaregistrovat, vybrat si workcamp a do 4 dnů od prvotní myšlenky jsem měl workcamp zařízený a zbývalo už jen koupit letenku a čekat na termín odletu. Nyní bych chtěl na oplátku sepsat svoje zkušenosti s tím, že třeba také někomu v rozhodovacím procesu pomohou.

Prosluněné Španělsko

Dobrovolnický workcamp na španělském ostrůvku Cíes pro mě byl první dobrovolnickou zkušeností, takže nemohu porovnávat s dalšími workcampy. Věřím však, že valná většina mých zkušeností a pocitů je přenositelná a aplikovatelná i na další workcampy.

Jedním z prvních rozhodnutí, které budoucího dobrovolníka čeká, je výběr destinace – tedy v jaké zemi se workcamp koná. Zde záleží na preferencích každého. Pro mě byl na první pohled zajímavý ostrůvek Cíes, který je celý národním parkem, oplývá neuvěřitelnou faunou i flórou a k tomu na něm nestojí žádný hotel, pouze 1 veřejný workcamp, takže trávit zde delší dobu je celkem unikátní zkušenost. Dopravu až do cílové destinace si měl každý zařídit sám, ale díky důkladný informacím ze strany organizátorů každý přesně věděl, kterou lodí se na ostrůvek dopravit a kde koupit lístek. Má cesta tedy vypadala následovně:

– letecky Praha – Madrid
– letecky Madrid – Vigo
– MHD ve Vigu z letiště do přístavu
– lodí z Viga na Cíes, kde na nás hned u mola čekali organizátoři

Dopravit se do cíle tedy nebylo náročné, stačilo pouze drobné plánování (odkud kam jede autobus, v kolik hodin atd.)

Naše „práce“ – péče o ostrov

Musím přiznat, že jsem dopředu zcela přesně nevěděl, co budeme vlastně dělat. V popisu workcampu se objevovaly fráze jako „work of information, revitalization, cleaning and environmental help“. V povinné výbavě ale byly napsané pevné rukavice a z dalších textů vyplývalo, že se zřejmě bude jednat o péči o přírodu a životní prostředí. Ve výsledku nás čekaly 3 druhy práce, které se každý další den točily stále dokola.

Deforestation – likvidace invazivních rostlin, které by na ostrově neměly růst a jejichž přemnožení způsobuje úpadek ostatních druhů. Tohle byla moje nejoblíbenější práce a moc jsem si ji užíval. Pomocí srpu bylo potřeba oholit kůru invazivního stromu, který následně na nedostatek živin uhynul. Člověk si při tom mohl povídat s ostatními, poslouchat hudbu, nebo prostě jen být a užívat si všudypřítomný klid.

Beach cleaning – procházky po pláži a sběr všeho, co by na ní nemělo být. Turisté se v národním parku chovají celkem zodpovědně, ale i moře čas od času vyplaví nějaký ten odpadek, který je nutné uklidit.

Information – oslovování návštěvníků ostrova s žádostí o vyplnění krátkého dotazníku o životním prostředí a jejich informování o důležité roli racků na ostrově. Na ostrov každý den připlouvá na otočku mnoho turistů, z nichž velké množství mluvilo pouze španělsky, takže se mi angličtinou nedařilo vysvětlit, co vlastně chci, ale přesto bylo téměř 100 % interakcí pozitivních.

Na workcampu se pracovalo každý den včetně víkendů, jelikož dle slov organizátorů park potřebuje naši pomoc denně, ale to nikomu z nás nevadilo. Volného času bylo i tak dostatek a práce zabrala každý den pouze cca 2-3 hodiny, nikdy více.

Noví přátelé z celého světa

Ještě před začátkem workcampu jsem byl nervózní nejen proto, že vlastně nevím, do čeho jdu a ani osobně neznám nikoho, kdo by měl s dobrovolničením jakoukoli zkušenost, ale i proto, že se považuji za spíše introvertního jedince a měl jsem strach, že jednoduše nezapadnu do skupiny.

K mému velkému překvapení to ale fungovalo nějak samo a všichni kolem byli velmi přátelští a o každého se zajímali. Ani jeden člověk nezůstal mimo kolektiv, a i když se vytvořila například skupinka španělsky mluvících lidí, kteří měli na workcampu převahu, dále se kamarádili i se všemi ostatními a bavil se každý s každým.

Během 11 společně strávených dnů se mezi námi vytvořila silná pouta a loučení na konci workcampu bylo velice bolestivé. Nevěřil bych, jak hluboce se lidé dokáží sblížit za tak krátkou dobu.

Den z pohledu dobrovolníka

Každý den byl pro nás stejný, předem stanovený rozvrh: 8:00 budíček, následovala snídaně a od 9:00 – 13:00 pracovní blok. Ani jednou se však nestalo, že bychom do práce vyráželi včas, panovala velmi uvolněná atmosféra a běžné bylo sejít se i půl hodiny po domluveném čase. Pak nám bylo vysvětlováno, co je daný den potřeba udělat, rozdávalo se vybavení a následně jsme konečně vyráželi na místo práce, které se každý den lišilo.

Po práci přišel čas na oběd, následovaný dlouhou siestou, na kterou nebylo těžké si rychle zvyknout. Od 15:30 pak začínaly společné aktivity – každý den něco jiného (potápění v neoprenu, plavba na kajaku, paddleboard, přechod ostrova, orientační hra nebo třeba plavba na jižní ostrov, kam se běžný turista nedostane). Po aktivitách sprchy, večeře a od 21:30 – 23:30 noční aktivity, kterých jsem se na počátku upřímně trochu děsil, protože doma chodívám spát už kolem 10. hodiny, ale nakonec bylo celkem přirozené a snadné režim změnit. Siesty tomu hodně pomohly a večerní život byl velmi zábavný.

Mezi mé nejhezčí zážitky patří den, kdy jsme šli společně pozorovat západ slunce za rozbouřeným mořem a po setmění na přednášku o hvězdách a souhvězdích. Na ostrov dorazila astronomka, která nám vyprávěla mnoho zajímavostí o hvězdách a vesmíru jako takovém, přičemž vždy na dané souhvězdí či hvězdu ukazovala laserovým ukazovátkem, které dosvítilo do neuvěřitelné výšky. Poslední zastávkou po přednášce byla pláž, kde jsme si lehli do písku, pozorovali hvězdy a mluvili dlouho do noci.

Cítím vděčnost

Netvrdím, že každý workcamp musí být dokonalý, záleží nejen na lidech, organizátorech, lokalitě, pracovních podmínkách, volnočasových aktivitách, počasí, ale i mnohých dalších okolnostech. Pokud to ale nezkusíte, nikdy se nedozvíte, co jste mohli zažít. Já mohu workcamp jedině doporučit!