S výběrem země mi taky “pomohla” pandemie Covidu. Jelikož v Německu zrovna nebyli tak hrozné počty nakažených a je blízko, věděla jsem, že se v případě potřeby můžu poměrně jednoduše dostat domů, a hlavně ze zkušenosti s německou zodpovědností mi bylo jasné, že udělají vše pro to, aby šíření viru zamezili, což se na 110% potvrdilo – ani při jednom z 6 testů nebyl ani jeden pozitivní 😀 

Na workcamp jako takový jsem chtěla jet už dlouho – před pár lety s INEXem jela dcera jedné mamčiny kolegyně a mě se představa jít někam jako dobrovolnice vždy velmi zamlouvala, ale to jsem ještě kvůli věku neměla moc velký výběr a naši mě nechtěli v 15 takhle pustit. Jeden večer v roce 2021, v poslední den školy a před odjezdem na dovolenou, jsem impulsivně vyplnila přihlášku na 3 workcampy v Německu, s Buchenwaldem na 1. místě. Už dlouho se velmi zajímám o lidská práva, líbila se mi náplň práce a především to, že to bylo v rámci Evropského sboru solidarity a součástí workcampu byly také edukativní workshopy. I když to zezačátku vypadalo, že se na svůj ideální workcamp nedostanu, poštěstilo se mi a po dvou týdnech poměrně intenzivního zařizování jsem seděla ve vlaku a užívala si Deutsche Bahn výhledy. 

Německo je velká země, náš soused, o kterém má většina z nás už nějakou představu, tak se spíš vrhnu na popis přímo oblasti, kde jsem workcamp strávila. Střední Německo je celé krásné a pro Čechy myslím nepříliš populární. Za ty dva týdny jsem měla možnost podívat se s ostatními do několika měst, hlavně rovnou několikrát do Výmaru, který je k táboru nejblíž a jezdí do něj (poměrně hloupě) autobus (po šesté hodině večer jste odsouzeni k jízdě 30-eurovým taxi). Dále jsme podnikli několik exkurzí do okolních měst, a to do Jeny s bleším trhem a ohromným kopcem s krásným výhledem, a Erfurtu, studentského města na západ od Výmaru, kde jsme navštívili muzeum Německa v době rozdělení, které ne nachází v budově dříve sloužící jako věznice, kromě jiného i pro politické vězně z NDR. Ostatní se také vydali na den do Lipska, kam já jsem se podívala cestou domů. Všude, kde to šlo, jsme cestovali vlaky, což jsem velmi ocenila. 

Koncentrační tábor Buchenwald byl hlavním z komplexu mnoha připojených táborů po celém Německu, a byl také největší ze všech. Přestože to byl tábor pracovní, a ne vyhlazovací, jako např. Osvětim, zemřely zde desetitisíce vězňů. Populace vězňů se skládala hlavně z Židů, gay mužů (ostatní členové LGBTQ+ komunity jako lesby, bi a trans lidé a ostatní, byli zahrnuti pod nálepkou „asociální“), Romů a jiných etnických menšin, politických vězňů a kriminálníků. Většinou máme informace hlavně od věznitelů, takže často nejsou příliš. I v rámci vězňů panovala určitá hierarchie. Tábor byl osvobozen 11. dubna v 15:15, což připomínají zastavené hodiny na hlavním východu. 

Projekt samotný měl vlastně dvě hlavní složky – pracovní a edukativní. V rámci té první jsme pomáhali s údržbou pamětní stezky lesem kousek od samotného tábora, kudy dřív vedla železnice z Výmaru postavená vězni v začátcích fungování tábora, kterou sem pak další vězně dopravovali. 

Především jsme zde čistili zarostlé odvodňovací kanály podél cesty a také vytesávali a malovali kameny se jmény dětí a mladých lidí, kteří v táboře pobývali a za války zemřeli. O dvou z těchto mladistvých jsme měli pak i možnost se dozvědět něco více při práci s online archivem pod vedením dlouhodobé dobrovolnice Jasminy. Poslední částí práce byla práce v restauračním workshopu, kde jsme si mohli vyzkoušet práci na obnově předmětů nalezených v táboře, což byla pro většinu účastníků tou nejpopulárnější prací. U všech tří si člověk ostře uvědomoval, že za miliony mrtvých, kteří za Hitlerovy hrůzovlády zemřeli, stála jednotlivá jména a osudy, která si zaslouží neupadnout v zapomnění. Osobně si myslím, že se tímto způsobem lidem tato doba více přiblíží, jsou pak vůči takovýmto tragédiím empatičtější a přispěje to k tomu, aby se něco takového už neopakovalo. 

Edukativní část nešla v podobném duchu. Skládala se především z workshopů, návštěv muzeí a diskuzí. Z workshopů za všechny můžu jmenovat např. ten o hudbě v Buchenwaldu, o vnitřním fungování tábora a můj favorit, o moderních dějinách, při kterém jsme nejdřív každý měli říct, jakou historickou událost považujeme za nejvýznamnější a proč, a následně na časovou osu zakreslit důležité události od začátku dvacátého století, kde se dorazilo i odkud pochází jednotliví účastníci (a naše skupina jako jediná zmínila i současnou pandemii :D). Navštívili jsme např. již zmíněné muzeum v Erfurtu, ale především to přímo v Buchenwaldu, v budově bývalého skladu přímo v táboře, kde jsou dvě hlavní expozice – ta hlavní, o táboře v době nacismu, a o době NDR, kdy zde Sověti, často bez soudu, věznili politické i jiné vězně, včetně mnoha bývalých nacistických provozovatelů tábora. Díky blízkosti jsme měli možnost se do tábora vypravit i mimo program, což většina z nás využila. 

Většina programu se odehrávala přímo v areálu Buchenwald, jehož součástí je i areál samotného tábora. Kousek od něj leží několik podlouhlý budov, které dříve sloužily jako ubytovny SS-áků spravujících tábor, které dnes slouží jako infocentrum, knihkupectví, kino, kde promítají tematické filmy, a také ubytovna, ve které jsme nocovali mi, což udělalo zážitek ještě bezprostřednější, stejně jako i blízkost tábora. I přes nepřízeň počasí jsme se snažili kvůli Covidu trávit co nejvíce času venku. Součástí programu byla také komentovaná prohlídka pamětní cesty (jiné, než tě v lese, s památníky a velkým monumentem, který má být vidět až z Výmaru). 

Celý pobyt se nesl v duchu vzpomínání, přednášek diskuzí o tom, co se stalo a jak se z toho můžeme poučit, a o lidských právech obecně. Multikulturní složení účastníků také hrálo velkou roli, například když jsme srovnávali naše země obecně a jejich osudy za války. 

Osobním highlightem celého pobytu byl jednoznačně kolektiv – nemohla jsem si přát lepší. I vedoucí, Carol z Berlína a Joachim, místní a pracovník areálu, říkali, že jsme si až neuvěřitelně dobře sedli a sžili, s čímž já můžu jenom souhlasit. Ve volných chvílích plných diskuzi o tom, co jsme se dozvídali, ale i o úplně nesouvisejících tématech, jsme se dokázali seznámit na nějaké úrovni skoro všichni s každým. Tomu napomohl i počet účastníků – 9 + 3 (4 i s Jasminou) organizátoři. Zastoupeno bylo kromě České republiky také Německo (1 + 2 organizátoři), Ázerbájdžán (vedoucí İmran), Ula z Polska, 2 lidé z Francie a 4 ze Španělska, přesněji tedy byli všichni z Katalánska, které tedy bylo předmětem mnoha diskuzí, a člověk skoro nezaslechl španělštinu. Kromě mnoha ohromně zajímavých, podnětných a obohacujících diskuzích, hromadných v rámci programu i pak mezi sebou ve volném čase, jsme měli možnost také ochutnat něco typického ze (skoro) každé země, jelikož jsme si skoro všechna jídla vařili sami v kuchyňce ubytovny, což byla úžasná část pobytu, a největší ohlas získaly pravděpodobně Joachimovy domácí sýrové Spätzle. Přestože volného času nebylo nijak moc, troufám si tvrdit, že jsme ho všichni využili naplno, ať už hraním kulečníku, ping pongu, diskuzemi nebo nabíráním sil na další program. 

Nechtěla bych se moc opakovat, takže závěrem řeknu jen to, že pro mě workcamp byl nesmírně cenná zkušenost, že jsem vděčná, že jsem mohla jet právě na tento a s právě těmito lidmi, s některými z nich jsem stále v kontaktu, a že bych rozhodně ráda jela znovu třeba na nějaký další, i když se malinko bojím, že tento nasadil laťku příliš vysoko. 

Jsem vděčná také za příležitost pomoct takhle této komunitě a přispět k zachování památky obětí nacismu, stejně tak jako za možnost se o této problematice a mnoho dalším tolik dozvědět. Důležitý pro mě byl i kontrast všedního života s ostatními účastníky a ve městech s blízkostí míst, kde nacisté a jiní páchali taková zvěrstva, zatímco obyčejní lidé, jako mi, kteří žili kousek odtud a často o tom věděli, a i viděli některé z hrůz, jen nečinně přihlíželi. Rozhodně to na mě osobně mělo velký dopad a bude mě to i nadále ovlivňovat, především mi to ukázalo, jak těžké, pro nás nezvyklé a hlavně jak důležité je umět koukat se na vlastní dějiny kriticky, v čemž si podle mě můžeme brát v mnoha ohledech Německo za vzor.