Dlouho jsem přemýšlela, co stálo ze rozhodnutím vyrazit jako dobrovolník do cizí země i okolí se mě ptalo, proč nepomáhám raději doma v ČR. Mezinárodní dobrovolnictví má ale trochu jiný rozměr. Během workcampu se přidává k dobrovolnictví jako takovému mnoho dalších okolností a proměnných, které musíte zdolat (kulturní rozdíly, jazyk, spolupráce s dalšími cizinci, zdravotní potíže aj.). Tyto výzvy pro mě byly lákavé a viděla jsem v nich prostředek k tomu, jak se i ve 30 letech někam dále posouvat.

Dlouho jsem přemýšlela, co stálo ze rozhodnutím vyrazit jako dobrovolník do cizí země, i okolí se mě ptalo, proč nepomáhám raději doma v ČR. Mezinárodní dobrovolnictví má ale trochu jiný rozměr. Během workcampu se přidává k dobrovolnictví jako takovému mnoho dalších okolností a proměnných, které musíte zdolat (kulturní rozdíly, jazyk, spolupráce s dalšími cizinci, zdravotní potíže aj.). Tyto výzvy pro mě byly lákavé a viděla jsem v nich prostředek k tomu, jak se i ve 30 letech někam dále posouvat. Nebyla jsem cestovatel začátečník, ale poprvé jsem cestovala sama. V tomto směru mohu určitě doporučit Tanzanii. Jde o krásnou zemi s velmi srdečnými lidmi a organizace UVIKIUTA s vedoucím Benem fungovala též skvěle 🙂 Nesmím zapomenout ani na INEX, jehož podpora byla před/během/po workcampu nepostradatelná.

Jaký byl průběh mého workcampu a co mi vše dal?

Po dlouhém letu jsem konečně přistála v Dar Es Salaamu, kde na mě čekal džíp s dalšími dobrovolníky z našeho workcampu, a vyrazili jsme do ECOVILLAGE, která se na 2 týdny měla stát naším domovem. Všechny holky jsme bydlely u místní čtyřčlenné rodiny, což nám dalo možnost poznávat více kulturu, rodinné soužití i jídlo v Tanzanii. Naše dobrovolnická skupina byla velmi různorodá. Byli tam dobrovolníci z Itálie, Španělska, České republiky, Japonska a Jižní Korey. Vedoucí našeho workcampu, Malý Ben, nás rozdělil do „kulturních dvojic” – 1 Evropan + 1 Asiat, ale stále jsme nevěděli, co nás čeká během nadcházejících dní. Přijeli jsme na workcamp, kde jsme měli pracovat s náctiletými během odpoledne a vymýšlet pro ně volnočasové aktivity. Vybrala jsem si tuto věkovou kategorii schválně, protože pracuji jako učitelka na osmiletém gymnáziu a chtěla jsem zjistit, jak zvládnu pracovat s dospívajícími v jiných kulturních podmínkách.

K překvapení nás všech jsme se dozvěděli, že sice budeme pracovat s dětmi, ale s dětmi v místních mateřských školách, které nutně potřebují učitele, především jako posílení dozoru a podporu při výuce angličtiny.

Jak vypadal náš běžný den?

Ráno jsme prošli vesnicí a zamířili k místní silničce, kde naši dvojici Bára (30 let) – Yuta (16 let) vyzvedl „school bus“ s učitelkou a majitelkou školy, Madam Rachel. School bus, který byl víceméně dodávka, měl pouze několik málo míst a nebylo výjimkou, že v něm jelo až 10 dětí, 2 až 3 dobrovolníci, případně nějaký nábytek. Atmosféra byla vždy výborná. Zpívaly se písně a vymýšlely se blbiny.

První den ve škole jsem si přišla zbytečná. Neznala jsem kulturu, zvyky a chod školy, neuměla pracovat s věkovou skupinou. Ve třídě bylo čtyřicet dětí v rozmezí dva až šest roků. Trochu to bořilo moje učitelské sebevědomí a věděla jsem, že musím zabrat, aby můj pobyt ve škole byl oboustranně přínosný. Večer jsme se radili s ostatními dobrovolníky, sdíleli zážitky z prvního dne a studovali materiály o práci s dětmi v mateřské škole a psala jsem kolegům o rady a tipy. Sama pro sebe jsem si dělala obrázek o tom, co mají takto malé děti již umět a jak je nejlépe vést a směřovat. Snažila jsem se o tom mluvit během dní s hlavní učitelkou Rachel a vytvořit plán práce pro různé věkové skupiny. Vzájemnou diskusí v občas lámané angličtině jsme hledali prostor, jak by se mohla škola dál rozvíjet, a spíše než o dětech jsem se bavili o práci s učiteli. To mi dávalo nový pohled i na vlastní učitelskou praxi a o některých věcech jsem začala přemýšlet jinak.

Tanzanská školka funguje trochu jinak než ta naše, ač se nedá říct, že by děti byly jiné. Denní režim je sice podobný, a to většinou od osmi ráno do čtyř odpoledne, někdo jde domů „po o”, ale náplň je trochu jiná. Děti si moc nehrají. Spíše se učí psát a hodně opakují a memorují. Heslo školky bylo „Knowledge is power” a podle toho vypadaly dny i program. I velmi malé děti se učí číst, psát. Když ale člověk odhlédne od drilu, vidí i jiné věci a školka je velmi inspirativní. Děti si hodně pomáhají, pečují o sebe vzájemně, a ač jsou velmi malé, jsou hodně samostatné v nejrůznějších aktivitách.

Každé ráno začínalo „školkovým sdružením“. Zpívali jsme a chvíli si hráli a kopali míčem. Poté jsme si opakovali písmena a čísla, učili se číst slabiky, pak se naobědvali a měli polední klid, kdy se všech čtyřicet dětí schoulilo na 1 koberci. Každý pátek se vyrazilo do okolních ulic a dělali jsme chodící reklamu na školku. Děti šly za ruce v zástupu, zpívaly písně a hlavní učitelka oslovovala rodiče a nabízela jim možnost do školky poslat děti.

Když jsme zrovna nepomáhali s dětmi, kreslili jsme abecedu na zeď školy nebo třeba vymýšleli pomůcky pro děti. Hodně záleželo na vlastní iniciativě, ale vše bylo vítáno.

Byl čas i na nějaké poznávání země?

Kromě aktivit ve školce byl čas i poznávat Tanzanii. Vyrazili jsme na nádhernou pláž Kipepeo (kipepeo = motýl), jeli jsme na safari do parku Mikumi, byli jsme na trhu v nedalekém městečku, poznávali ostatní dobrovolníky, to především díky kulturním večerům o dané zemi, zašli jsme na pivo nebo měli přednášky v dobrovolnickém centru.

A co mi to dalo?

Workcampy jsou pro mě prostorem k růstu i v oblasti, kde se cítíte jako odborníci. Poskytují možnost vidět svět či nějakou oblast z jiné perspektivy. Díky workcampu se cítím jako „lepší” učitel, pomohlo mi to vidět věci jinak. Byla to velká životní zkušenost.

Nebyla jsem “cestovatel” začátečník, ale poprvé jsem cestovala sama. V tomto směru mohu určitě doporučit Tanzánii. Jde o krásnou zemi s velmi srdečnými lidmi a organizace UVIKIUTA s vedoucím Benem fungovala též skvěle. Nesmím zapomenout ani na INEX, jehož podpora byla před/během/po workcampu nepostradatelná.

Jaká byl průběh mého workcampu a co mi vše dal?

Po dlouhém letu jsem konečně přistála v Dar Es Salaamu, kde na mě čekal džíp s dalšími dobrovolníky z našeho workcampu a vyrazili jsme do ECOVILLAGE, která se na 2 týdny měla stát naším domovem. Všechny holky jsme bydleli u místní čtyřčlenné rodiny, což nám dalo možnost poznávat více kulturu, rodinné soužití i jídlo v Tanzánii.

Naše dobrovolnická skupina byla velmi různorodá. Byli tam dobrovolníci z Itálie, Španělska, České republiky, Japonska a Jižní Korey. Vedoucí našeho workcampu “Malý Ben” nás rozdělil do “kulturních dvojic” – 1 Evropan + 1 Asiat, ale stále jsme nevěděli, co nás čeká během nadcházejících dní. Přijeli jsme na workcamp, kde jsme měli pracovat s náctiletými během odpoledne a vymýšlet pro ně volnočasové aktivity. Vybrala jsem si tuto věkovou kategorii schválně, protože pracuji jako učitelka na osmiletém gymnáziu a chtěla jsem zjistit, jak zvládnu pracovat s dospívajícími v jiných kulturních podmínkách.

K překvapení nás všech jsme se dozvěděli, že sice budeme pracovat s dětmi, ale s dětmi v místních mateřských školách, které nutně potřebují učitele, především jako posílení dozoru a podporu při výuce angličtiny.

Jak vypadal náš běžný den?

Ráno jsme prošli vesnicí a zamířili k místní silničce, kde naši dvojici Bára (30let) – Yuta (16let) vyzvedl „school bus“ s učitelkou a majitelkou školy madam Rachel. School bus, který byl víceméně dodávka, měl pouze několik málo míst a nebylo výjimkou, že v ní jelo až 10 dětí, 2 až 3 dobrovolníci, případně nějaký nábytek. Atmosféra byla vždy výborná. Zpívaly se písně a vymýšlely se blbiny.

První den ve škole jsem si přišla “zbytečná”. Neznala jsem kulturu, zvyky a chod školy, neuměla pracovat s věkovou skupinou. Ve třídě bylo čtyřicet dětí v rozmezí dva až šest roků. Trochu to bořilo moje učitelské sebevědomí a věděla jsem, že musím zabrat, aby můj pobyt ve škole byl oboustranně přínosný. Večer jsem se radili s ostatními dobrovolníky, sdíleli zážitky z 1. dne a studovali materiály, jak pracovat s dětmi v mateřské škole a psala a kolegům o rady a tipy. Sama pro sebe jsem si dělala obrázek o tom, co mají takto malé děti již umět a jak je nejlépe vést a směřovat. Snažila jsem se o tom mluvit během dní s hlavní učitelkou Rachel a vytvořit plán práce pro různé věkové skupiny. Vzájemnou diskusí v občas lámané angličtině jsem hledali prostor, jak by se mohla škola dál rozvíjet a spíše než o dětech jsem se bavili o práci s učiteli. To mi dávalo nový pohled i na vlastní učitelskou praxi a o některých věcech jsem začala přemýšlet jinak.

Tanzánská školka funguje trochu jinak než ta naše, ač se nedá říct, že by děti byly jiné. Denní režim je sice podobný, a to většinou od osmi ráno do čtyř odpoledne, někdo jde domů “po o…”, ale náplň je trochu jiná. Děti si moc nehrají. Spíše se učí psát a hodně opakují a memorují. Heslo školky bylo “Knowledge is power” a podle toho vypadaly dny i program. I velmi malé děti se učí číst, psát. Když ale člověk odhlídne od drilu vidí i jiné věci a školka je velmi inspirativní. Děti si hodně pomáhají, pečují o sebe vzájemně, ač jsou velmi malé jsou hodně samostatné v nejrůznějších aktivitách.

Každé ráno začínalo „školkovým sdružením“. Zpívali jsme a chvíli si hráli a kopali míčem. Poté jsme si opakovali písmena a čísla, učili se číst slabiky, pak se naobědvali a měli polední klid, kdy se všech čtyřicet dětí schoulelo na 1 koberci. Každý pátek se vyrazilo do okolních ulic a dělali chodící reklamu na školku. Děti šli za ruce v zástupu, zpívali písně a hlavní učitelka oslovovala rodiče a nabízela jim možnost do školky též chodit.

Když jsme zrovna nepomáhali s dětmi, kreslili jsme abecedu na zeď školy nebo třeba vymýšleli pomůcky pro děti. Hodně záleželo na vlastní iniciativě, ale vše bylo vítáno.

Byl čas i na nějaké poznávání země?

Kromě aktivit ve školce byl čas i poznávat Tanzánii. Vyrazili jsme na nádhernou pláž Kipepeo (kipepeo = motýl), jeli jsme na safari do parku Mikumi, byli jsme na trhu v nedalekém městečku, poznávali ostatní dobrovolníky především díky kulturním večerům o dané zemi, zašli jsme na pivo nebo měli přednášky v dobrovolnickém centru.

A co mi to dalo?

Workcampy jsou pro mě prostorem k růstu i v oblasti, kde se cítíte jako odborníci. Poskytují možnost vidět svět či nějakou oblast z jiné perspektivy. Díky workcampu se cítím jako “lepší” učitel, pomohlo mi to vidět věci jinak. Byla to velká životní zkušenost.

V případě dotazů k workcampu jsem k dispozici : glaserova.barbora@gmail.com.

Zaujala Tě Bářina zahraniční zkušenost? Nahlédni do naší databáze a vyber si svůj workcamp.