Především jsem se obával, že při komunikaci s místními se budu muset neustále kontrolovat, abych nepřekročil nějaká nepsaná společenská pravidla, a nezpůsobil tak faux pas. Obavy však byly zbytečné, choval jsem se tam zcela přirozeně a k žádné mezinárodní ostudě nedošlo.

V červenci 2015 jsem se zúčastnil workcampu v malém tureckém městečku Çivril. Jednalo se o příměstský tábor pro místní teenagery, jehož hlavním programem bylo procvičování angličtiny s dobrovolníky jako já. Učitel angličtiny z místní střední školy nás na začátku sice postrašil, jak mizerná úroveň angličtiny v Turecku je, protože místní nemají příležitost mluvit s cizinci (on sám prý v praxi angličtinu poprvé použil až po studiích, tedy v době, kdy už učil). Nicméně, jak jsme brzy zjistili, jazyková úroveň našich studentů byla pro základní komunikaci dostačující – a především motivace mluvit a porozumět byla velmi vysoká.

Od města jsme dostali k dispozici školku, kde se konala převážná část dopoledních programů. Mnohé slovní hry studenti k našemu překvapení většinou znali, ačkoliv jen v turecké verzi. Ty ostatní dokázali pochopit rychle, i když pravidla byla třeba komplikovanější. Překvapilo mě, jak bez větších obtíží zvládali v angličtině divadelní improvizaci nebo výrobu plakátů, na kterých prezentovali své vymyšlené země. Odpoledne jsme většinou trávili v parku, v kavárně nebo na výletech po okolí. Za několik dní jsme se skamarádili tak, jako bychom se znali léta, a bez ostychu jsme začali ve vzájemné komunikaci používat interní vtipy. Děcka se pečlivě starala o to, aby nám vyložila základy turecké kultury. Pod jejich vedením jsem se rychle naučil v turečtině počítat do deseti a vyjmenovat dny v týdnu. Také nám vysvětlili, jak správně jíst slunečnicová semínka, jak má vypadat dobrá turecká káva a jak pak věštit z její sedliny nebo třeba jak hrát populární.

Protože byl ramadán, část účastníků (nutno však říci, že menšina) přes den držela půst. Na nás, hosty ze zahraničí, se ale nikdo křivě nedíval, když jsme přes den jedli normálně. Na tradiční ramadánové hostiny nás zvali i přesto. Už první den tábora pozval místní starosta všechny dobrovolníky i účastníky do restaurace na hostinu o několika výborných chodech. Další dny nás zvali rodiče některých účastníků k sobě domů. Každá večeře byla trochu jiná, ale pokaždé jsme dostali takové porce skvělých pokrmů, jaké u nás nemáme ani na Vánoce a Velikonoce dohromady. Zúčastnili jsme se také večeří pro veřejnost pořádaných městem, kde se také podávala výborná jídla. V průběhu dvou týdnů tábora jsme ochutnali snad všechny masové, zeleninové, houbové, moučné, cukrové a kdovíjaké jiné turecké delikatesy. Velmi dobré jídlo jsme nedostávali pouze na hostinách, ale i k běžným obědům, které pro nás vařila speciálně najatá kuchařka.

Pohostinnosti a vřelého přijetí se nám ale nedostalo jen od našich svěřenců a jejich rodin. I mezi lidmi ve městě, kteří o campu nevěděli, jsme se stali brzy oblíbenými návštěvníky. Náhodný muž na ulici nás pozval domů na čaj, jiný den nás jeho rodiče, hned jak mě a dvě další dobrovolnice spatřili na ulici, zatáhli do kavárny. V jednom rychlém občerstvení jsme měli kdykoli přislíbený čaj zdarma. Imám nám s pomocí jednoho účastníka, který tlumočil, udělal komentovanou prohlídku po mešitě a každému daroval jeden tesbih. Skamarádil jsem se také s pouličním prodavačem mušlí, kolem kterého jsem jednou náhodně šel. Za pár dní jsem při každé procházce městem potkal několik lidí, kteří mě již na dálku zdravili jménem. 

Loučení, které bylo zdlouhavé a srdceryvné, se tedy nevztahovalo pouze na naše studenty, ale třeba na zmíněného prodavače mušlí, který mě a další dobrovolníky před odjezdem pozval na velikou snídani a na zmrzlinu. Někteří z účastníků mě poslední dny tábora prosili, abych v Çivrilu zůstal a nikam nejezdil, nebo se alespoň brzy vrátil. Objevily se i slzy a pevná objetí. Nikdy před tím bych nevěřil, jak silná přátelská pouta lze vybudovat v cizím prostředí za pouhé dva týdny.

Chceš zažít svůj vlastní příběh na workcampu? Tak si vyber z naší aktuální nabídky a vycestuj také!