„Litujeme, tam je ta válka.“
„Takže mě nepojistíte?“
„Ne, vzhledem k situaci…“
„…vím, je tam ta válka. Jistě.“

Proto tam jedu. Na Ukrajinu. Je to velmi špatný důvod k návštěvě největší (celo)evropské země. Nicméně důvod to je.
Od anexe Krymu ve čtrnáctém roce se dění na „východní frontě“ přesunulo z okraje Evropy a zájmu do centra – tak trochu obou.
V prvním týdnu „té války“ jsem se vydala na slovensko-ukrajinskou hranici (tam s humanitární pomocí, zpět s uprchlíky – vše tenkrát zaštítily České dráhy). Byl konec února, mrazivé předjaří, havrani hnízdící v pohraniční zóně si nás přiletěli prohlédnout zblízka. V Čopu na nás čekalo asi pět set lidí z Donbasu a z Kyjevské oblasti, kterou tehdy Rusové plánovali dobýt za tři dny. Zhruba za měsíc, když se odtamtud museli stáhnout, se objevily první důkazy o zvěrstvech v Buče.
Po necelém roce a půl jedu právě do Buči. České dráhy tentokrát opouštím v polské Přemyšli. Přesedám na Ukrzaliznytsiu, směr Kyjev. Do fronty na celnici přicházím jako jedna z prvních spolu s dámou, která cestuje do Lvova. Žije v New Yorku, jede domů na pohřeb.

„Kam míříte vy?“
„Dobrovolničit. Jde o projekt na obnovu Moščunu, v Kyjevské oblasti. Bydlet budeme v Buče.“
„Já jsem z Buči,“ připojí se k hovoru další spolucestující. „Hodně štěstí. Já ho měla.“

V sedm ráno snídám syrnyky s medem a černou kávu v jídelním voze svištícím krajinou ještě zamlžených slunečnicových polí. Je se mnou americká dobrovolnice, máme stejnou cílovou stanici. Projekt, vlastně dvoutýdenní workcamp na rekonstrukci vesnice, kde se vloni zastavila fronta, je mezinárodní – pořádá ho ukrajinská neziskovka Alternative-V ve spolupráci s organizacemi evropskými (za Českou republiku INEX-SDA), i s těmi zámořskými. Celkem se nás večer v Buče sejde čtrnáct – dva Francouzi, Belgičan, Němec, Američanka, tři Ukrajinky, pět Ukrajinců a já. Vítá nás protiletecký poplach, tak si jdeme prohlédnout kryt zblízka.

Buča je krásná. Stále zjizvená loňskou okupací, obnova města jde však rychle. Každá z obětí masakru má desku u vstupu do městského parku. Chladně stříbřitě září na letním slunci a připomínají mi spíš důrazné tečky za větou než vyčítavé vykřičníky. Je to dobrý koncept – jakkoliv masové, veřejné a neosobní byly tyhle vraždy pro vrahy, pro zavražděné znamenaly velmi osobní tečku. Za vším.

V Moščunu na nás čeká Vadim, současný starosta. Vystřídal toho minulého v průběhu války. „Dobrý muž, ale starý na válku, minimálně sedmdesát let měl,“ říká Vadim o svém předchůdci. Putin je taky starý na válku. Kdyby měl ruský diktátor tolik rozumu, kolik ho měl bývalý starosta ukrajinské vsi.

Procházíme Moščun. Ves byla prakticky srovnána se zemí, skoro každý dům byl nějak poškozen, většina je v troskách. Místní bydlí v provizorních mobilních domcích a čile opravují. Ne všichni ale mají sílu či prostředky. Dohodneme se, že kromě veřejných projektů, jako je oprava silnice, bude vždy někdo z nás pracovat přímo u moščunských, když budou potřebovat. A tak se seznamujeme se životem ve vesnici, která zastavila ruský postup na Kyjev, zblízka. Babičky nám nosí šátky, když se jim zdá, že je slunce moc ostré. „A pojďte už k obědu!“ „Proti ukrajinské pohostinnosti nelze bojovat,“ mrkne na mě z druhé strany odklízené hromady sutin Mykhailo, dobrovolnický kolega. Je z Chersonu. Válka pro něj, stejně jako pro ostatní obyvatele východní Ukrajiny, začala už před devíti lety, to mu bylo dvanáct. Jeho otec pracoval na Krymu. Má pravdu, nejsme tu, abychom bojovali proti ukrajinské pohostinnosti…jíme smažené cukety, pohanku, okurky, rajčata, karbanátky, sýr a uzené z malých misek na stole pokrytém omyvatelným ubrusem. Vybavím si, že stejný vzor měl ubrus na jedné z fotografií vyvražděných domácností v Buči. Asi je v kraji oblíbený.

Oběd je příležitost k hovoru – o ztracených a nalezených psech, o navždy ztracených sousedech, o tom, kde (a ne jestli) dostal který dům zásah, jak kdo pomohl během okupace. Moščun je totiž partyzánská ves. Ploty jsou tu prostřílené z obou stran. Místní zorganizovali domobranu, auty blokovali průjezd ruské vojenské techniky. „Pokud by padl Moščun, měli by volnou cestu na Kyjev. To ne.“

Kyjev navštívím během těch dvou týdnů několikrát. Na náměstí Nezávislosti mě osloví mladý pár. „Vy nejste z Ukrajiny, že?“ „Jsem z Čech,“ říkám a vyprávím jim o projektu. Jsou dojatí, potřeseme si rukou. „Moc pro nás znamená, že jste tu,“ říkají. Pro mě víc, říkám si já.
Každý týden se v Kyjevě tančí lidové tance. Na malém náměstíčku v parku. Tančím taky, docela mi to jde. Nad hlavou nám proletí pár malých lehkých dronů, nejspíš cvičná letka. Vypadají jako dětské hračky.

Zkusíme to opravit celé, rozhodneme se v Moščunu poté, co uklidíme a vyčistíme hřiště. Místní mají radost. Bude tu letní tábor pro děti, jejichž rodiče jsou na frontě. Kolem nás tiše pracuje odminovací jednotka, kontrolují lesy.
Děti už přijely, máme obecenstvo. Přicházejí předvést nové triky s míčem, zeptat se, jestli už na houpačce zaschla barva. A jestli tu budeme zítra. Zítra ano, naposledy.

Dnes končíme trochu dřív, jdeme na pohřeb. „Zabili mladého Sašu, Saša je mrtvý,“ šíří se mezi sousedy. Saša padl u Bachmutu, dnes přivezli tělo. Pohřbí ho s vojenskými poctami. A přijde celá ves. Jdeme také. Před rodným domkem se shromáždí dav, pak vojáci naloží rakev do otevřeného vozu a pomalu jedou na hřbitov. Zpěvy, pravoslavný obřad, čestná salva. Stojím blízko a nemám květiny. Měla jsem se lépe připravit. Do hrobu hodím, podle zvyku, tři hrsti zeminy, tedy vlastně písku, který pomalu objímá rakev. Písek je bílý jak paže Daniely, vzpomenu si na Kryla.
Moc nemluvíme, sedíme na moščunské návsi. Kolem procházejí sousedé – hromotluk Serhij, který se s bratrem podílel na evakuacích starších a raněných během bojů. Bratr nepřestal, ani když měl čtyřnásobný průstřel ruky. Jurij se přišel zeptat, jestli bude možné dokončit lávku. Ano, nadšeně se hlásí část party. Jurij je zajímavý, staví tradiční hudební nástroje, známe ho z folklórního festivalu. Spolu s Mariou, která je novinářka, sepsali první ukrajinsko-arabský slovník. Jurij překládal i v Iráku, kdysi. „S Iráčany se domluvit lze, s Rusy ne,“ říká a mávne rukou směrem ke hřbitovu, „ti jen čekají, kdo nahoře jim co řekne. Nemyslí za sebe.“

Na jedné z posledních cest do Buči nás zastihne protiletecký poplach. Obecné doporučení zní odstavit auto na kraji silnice a vystoupit. Naši hostitelé jsou opatrní, tak zastavíme a čekáme obklopeni překrásným ukrajinským borem. Šumí, voní, prosvítá jím odpolední slunce. A je zaminovaný. V dálce se ozvou dvě duté třaskavé rány. Už to spadlo, můžeme jet dál.

Sedím ve vlaku směr Přemyšl. V tašce mám motanku, tradiční panenku-talisman, která nemá tvář, aby mohla lépe čelit zlu. Dokonalá metafora pro moderní uniformy, také si toho všimli malíři a grafici, panenkovská estetika se objevuje na plakátech s portréty ukrajinských vojáků. V tašce mám také fotku celého dobrovolnického týmu, podepsanou z druhé strany tak, jak bývá zvykem na škole v přírodě. A šátek proti příliš ostrému slunci. A tričko s logem a skvrnami od barvy. Furiantsky si pustím do sluchátek slavnou odrhovačku Dobry večer, jsme z Ukrajiny. Když projíždíme pohraniční zónou, pohvizduji si Bella Ciao, kterou nám na rozloučenou zpívala Halina, pomáhali jsme ji se dřevem na zimu. Ujišťovala se, že až přijedeme příště, zastavíme se na kávu, kterou dělá nejlepší ve vsi, žila dlouho v Itálii. Přijedeme a zastavíme, Halino.

Chat na Telegramu je pořád živý. Kupí se v něm poslední fotky z nádraží. Jak jste všichni dojeli?

Pak se objeví video čerstvě vybombardované budovy – Kryvyj Rih. Vitalij se vrátil domů, druhý den dostala část jeho univerzity přímý zásah.

Bombardují Dnipro, tam je Andrij. Žiješ? Ano, bylo to daleko. Ale táta dostal povolávací rozkaz. Čekal to.

Ke Dni nezávislosti Ukrajiny jim popřeju. Andrij mi do zpráv posílá oficiální video, kterým Ukrajina děkovala České republice za solidaritu. Je v něm komparace záběrů z Čech v osmašedesátém a z Ukrajiny vloni. V pozadí hraje Morituri te salutant. Písek je bílý jak paže Daniely…

Téměř ve stejnou dobu mi v mailu přistane reakce na diskusi o Ukrajině, kterou jsem vedla v rámci jedné letní akce. Prý šířím ukrajinskou propagandu. Pravda je přece vždy někde uprostřed. I v osmašedesátém?

Morituri te salutant. Dobrý večer, jsme z Ukrajiny. Objektivitu nedefinuje pozice v debatě, definuje ji otevřenost vůči faktům.