Tehdy jsme v Ústí působili pouze v mediálně exponované Matiční ulici. Od stavění a bourání slavné plotozdi neuběhl ani rok a my měli k dispozici jen malometrážní byt přímo v jednom ze slavných činžáků, který nám sloužil jako kancelář i klubovna dohromady. Málo místa na cokoli.

Dobrovolníky jsme nakonec ubytovali na karimatkách v krásnobřezenském kulturním středisku Corso, panelovém to hnusu uprostřed sídliště, v tom problém nebyl. Horší to bylo se stravou. Od počátku bylo jasné, že náš rozpočet je napjatý a nebudeme si dovolit moci jídlo dovážet, a že si tedy budeme muset vařit sami. Ale kde? Nakonec jsme se domluvili s rodinou ze suterénního bytu v Matiční, která nám ochotně zapůjčila kuchyň i s veškerým vybavením na celých 14 dní. To jsme ovšem podcenili místní ctižádostivost. Hned druhý den ráno jsme dostali vynadáno od dalších tří rodin, proč taky nevaříme u nich a tak jsme se raději uchýlili k tomu, že jsme každý den kuchtili jinde. Nakonec jsme se protočili celkem asi v 7 rodinách. Zahraniční dobrovolníci měli u místních takovou důvěru, že je tito ve svých bytech často zanechávali samotné a mezitím si odjížděli nakoupit, šli na úřad, k příbuzným apod.

Oproti následujícím ročníkům, kdy jsme už vlastnili v ulici nemovitost, v které jsme provozovali nejprve Komunitní centrum a nyní Nízkoprahový klub a tudíž jsme část workcampu vždy věnovali drobným rekonstrukčním pracem, výmalbám kluboven apod., jsme se první rok soustředili jen na místní děti a jejich volný prázdninový čas. Jazyková bariéra nebyla nikdy nějakým výrazným problémem. Vždy pomohly ruce, nohy, příp. přispěchal český vedoucí. Pro děti to bylo poprvé, kdy se jim někdo bez předsudků o prázdninách věnoval, zkrášloval s nimi nevzhlednou lokalitu, bral je na výlety a hrál s nimi v parku. Pro dobrovolníky bylo zase poprvé spát pod širákem pod skalním převisem, opékat si buřty na ohni a s báglem na zádech ujít 20 kiláků.

Na závěr campu jsme uspořádali velkou rozlučkovou slavnost mezi domy. Soutěžilo se, hrálo se a zpívalo. Jen oheň se nám malinko vymknul z rukou a na pětimetrovou vatru se přijel podívat i ústecký hasičský sbor. Naštěstí se nic a nikomu nic nestalo. V následujících patnácti letech pak došlo jen na vyvrknutý kotník, alergickou reakci po bodnutí včelou a pár odřenin.

Dobrovolníci z prvního workcampu se nakonec ukázali jako docela akční parta. Antropolog Nick z Ameriky se přijel podívat další rok znovu na workcamp a jeho návštěvu jsem mu oplatil o pár let později setkáním v Kansas City. Francouzka Nelly Dinel spolu s Belgičankou Séverine Micheroux a dalšími založila po příjezdu domů asociaci Joj Mamo (podle jedné z písní, která se stala leitmotivem celého workcampu) a následující rok přivezla do Čech hudební skupinu Les Rapapas a pouliční divadla OPA a Cie Papapye. Tyto soubory společně s naším dětským pěveckým sborem Romská 14 navštívili Chomutov, Karlín, Předlice a vystoupili i doma v Matiční. Romská 14 pak na pozvání další rok odjela zpívat do kaváren a klubů v Nantes a zúčastnila se i cirkusových workshopů. Naposledy jsem se s některými francouzskými kamarády viděl na podzim roku 2014 v Nantes. Z původních pracovních návštěv se staly návštěvy mimopracovní, strávili jsme spolu i některé dovolené, mnohokrát se navštívili v Česku i ve Francii. Z jednoho workcampu se tak vyklubalo celoživotní česko-francouzské přátelství. A to je na workcampech to nejlepší.

Vít Kučera
ředitel pobočky organizace Člověk v tísni, o.p.s. – pobočka Ústecký kraj

(článek byl původně publikován v roce 2015 v tištěném zpravodaji INEX-SDA Cesta světem pod názvem Mezinárodní workcamp – Matiční 2000)

A CO SE CHYSTÁ PRO LETOŠNÍ ROK?

ZAPOJ SE DO LETOŠNÍHO WORKCAMPU JAKO VEDOUCÍ