Právě v Mexiku se mi zrodila myšlenka, že bych snad i já se mohl stát campleaderem. Cítil jsem, že nastal ten správný čas, kdy mi nestačí být “pouhým dobrovolníkem”, ale přidat ještě více ruku k dílu, posunout vše někam dál. Měl jsem to celkem jasně rozhodnuté. Zkušenosti ze zahraničí jsem chtěl využít u nás, věděl jsem tedy, že chci vést projekt v Česku. Zároveň jsem měl letní termín několika týdnů, kdy by byl čas na tuto realizaci. Na základě termínu a samozřejmě také osobních preferencí jsem si pak našel konkrétní workcamp ještě před školením pro vedoucí, kde jsem plánoval si najít spoluvedoucího. Mou původní představou ideálního parťáka byla osoba nejenom sympatická ale i ve vedení workcampu více zběhlá, tedy disponující tou zkušeností, která mně přirozeně chyběla. Zásadním prvkem mnou vybraného projektu totiž byl fakt, že se jedná o první ročník, tedy jak nulová zkušenost u mě, tak i na straně místních. Nicméně nakonec jsme se dali dohromady s Maki, a stali jsme se tak dvěma vedením workcampu nepolíbenými campleadery, což se sice ukázalo mít své výhody i nevýhody, ale má to čistý happy end.

Náš dvoutýdenní projekt se uskutečnil v nejzápadnější části znojemského okresu, v obci Pravice, v oblasti jižní Moravy známé pěstováním vinné révy. Naše skupina se však věnovala jinému tématu. Hlavním cílem workcampu bylo přispět k renovaci historické budovy, která by měla v budoucnu sloužit jako kulturní centrum pro místní obyvatele obce, která je, co se týče společenského života, téměř mrtvým místem. Nicméně přímo pro nás jako campleadery bylo osobním cílem, aby si dobrovolníci workcamp užili a otevřeli se jim nové možnosti, aby si z workcampu něco pozitivního odnesli jak oni, tak vedoucí i místní partneři, kterými byli Robert a Tomáš, majitelé farmy, na které klasicistní budova stála.

Pracovní náplň se skládala ze tří částí. První bylo odhalení základů budovy za účelem jejího odvodnění. V rámci této “digging” části byl také vyhledán a následně vykopán zasypaný historický sklep. Druhou částí bylo odhalování starších maleb v budově. A třetí bylo natírání všech oken prvního patra. Mimo prací na budově jsme se vydali na místní hřbitov, kde jsme prováděli dokumentaci opuštěných, osudu ponechaných hrobů, které patřily německy mluvícím rodinám z doby před rokem 1945.

Začátek byl těžký. Tak nějak všichni hledali hranice svých rolí, my jako vedoucí jsme se snažili utvořit ideální denní harmonogram a týdenní plán a zajistit fungování kuchyňských a uklízecích služeb, které jsme si určili. Předběžně jsme byli připraveni na možné problémy ohledně ubytování, které bylo situováno na zemi ve staré sýpce, z které se muselo do kuchyně a umývarek přes dvůr plný faremního zvířectva. Žádné potíže v tomto směru však nenastaly. Pokoušeli jsme se o získání důvěry a respektu dobrovolníků, zároveň jsme s Maki tak trochu intuitivně hledali vlastní rozdělení rolí. Nakonec se vyplatilo to, co je mi nejbližší a podle mě správné, být sám sebou a jít příkladem. Svým zápalem a houževnatostí při práci i dalších aktivitách jsme si získali respekt a díky přátelskému přístupu a upřímnosti jsme se mohli těšit důvěry dobrovolníků. Chtělo to jednoduše čas než si všechno sedne.

Za zlomové okamžiky považuji společné výlety. Pátý den workcampu jsme se podívali do Mikulova, kdy pomalu ledy roztávaly a následující den při výletě do Znojma spadly veškeré zábrany. V polovině projektu se tak zdál být každý sám sebou. Dobrovolníci fungovali skvěle jako skupina. Mezi členy panovala různorodost, nevyskytovaly se žádné vztahové problémy, a dokonce se těchto jedenáct dobrovolníků nijak výrazně neskupinkovalo. Občas se objevil nějaký problém ohledně používání společných prostor, ovšem všechny menší konflikty skupinu nakonec spojily v celek. Většina členů nám i jako vedoucím pomáhala v mnoha směrech, ať už v organizaci či přípravě různých aktivit. A v tomto momentě jsem si uvědomil, jaké máme štěstí. Čekal jsem, že to bude těžké ale dobré, díky nim to bylo lehčí a ještě lepší než jsem očekával. Samozřejmě, že přišly i temné momenty, ale ty jsem vždy nějak přečkal, popravdě ty pozitivní je absolutně překonaly, a má zkušenost je od nich i díky mému osobnostnímu nastavení očištěna.

Za úspěch pak považuji, když jsme účelně navázali kontakt s místní komunitou v místním restauračním zařízení. Zároveň se nám podařilo spřátelit s místními dětmi, které následně vyžadovaly pozornost od našich mezinárodní dobrovolníků prostřednictvím pokřiků typu “Hello, pojďte ven angličani”. Příjemné bylo i navázání kontaktu s místními v průběhu vinařského festivalu, který jsme navštívili, kde jsme se setkali s pozitivními reakcemi na naší pracovní dobrovolnickou aktivitu. Tato vinařská akce se pak pro mě stala symbolickým vrcholem workcampu, kdy jsem mohl zahlédnout tváře mých nových kamarádů, sic trochu ovíněné, plné štěstí. To byly dny, kdy jsem cítil, že jsme všichni jedna pomyslná rodina. Zní to někdy strašně pohádkově, ale prostě to tak bylo, jak už jsem psal, měl jsem štěstí.

Důvodem, proč nám to tak dobře klapalo, bylo i pracovní nasazení, které všichni dohromady vynaložili. Přeci jenom jsme byli na workcampu. Prakticky se téměř všechna plánovaná práce stihla vykonat v uměřeném tempu. Žádná vážná zranění se nepřihodila a v případě malých úrazů bylo skvělé, jak si každý navzájem pomáhal. To se týkalo i například problému jazykové bariéry. Ne všichni plynně hovořili anglicky, oficiálním jazykem projektu. A bylo krásné vidět, jak se někteří nesmělí dobrovolníci v průběhu workcampu rozmluvili za pomoci jejich okolí. Mezinárodní prostředí bylo pro mě jako milovníka jazyků vynikající příležitostí. Měl jsem tak šanci si procvičit španělštinu a němčinu, porovnat podobnosti mezi ruštinou a češtinou a naučit se základní výrazy francouzštiny, italštiny či japonštiny.

Když přišel čas loučení, byly to dojemné momenty snad pro všechny. Někteří dobrovolníci celou zkušenost dokonce označili za nejlepší zážitek vůbec. A v momentu, kdy jsme si děkovali, kdy jsme se loučili, jsem si uvědomil, že jsme to dokázali, z celého projektu jsme udělali doživotní zážitek. Ty slzy projevující city, které vzešly z toho, co jsme vybudovaly, byly upřímné, byly živé a dodaly mi pocit štěstí, který jsem dlouho neměl.

Mohu říct, že jsem si dokázal, jak jsem schopen vést vícečlennou různorodou skupinu.  Také jsem si uvědomil, že se mnou nemusí být nejjednodušší spolupracovat. Ale rozhodně jsem poznal více sám sebe, zjistil své silné i slabé stránky, dokázal jsem ty silné využít, to především empatii a čtení osobností a situací, naučil jsem se také, že je nejlepší oznámit důležitou informaci co nejdříve, nečekat na vhodnější moment. Role vedoucího není role pro každého, to je pravda, já jsem naštěstí nebyl každým. Nemohu slibovat, že kdokoliv se rozhodne jít podobnou cestou, bude mu či jí dopřáno stejně jako mně. Já jsem si z celé zkušenosti odnesl především úžasné vzpomínky, nová přátelství, která přetrvávají a příjemné pocity, že jsem udělal něco užitečného, něco, co přispělo k budování toho, co považuji za dobro, k budování takového světa, ve kterém si přeji žít.

Chceš i ty získat zážitek na celý život a stát se leaderem? Přihlas se na školení vedoucích workcampu už 8.11.2019.