Mohl bys nám nastínit svou „dobrovolnickou cestu“?

K INEXu jsem se dostal poměrně pozdě, až někdy v 25 letech. Vyjel jsem jako dobrovolník do Nairobi a tato zkušenost mě výrazně formovala profesně. Podílel jsem se v INEXu na rozjezdu projektu Fotbal pro rozvoj, pak jsem si na rok odskočil do Bosny pracovat pro United Nations Volunteers, a zrovna když jsem se vracel, INEX hledal ředitele, tak jsem to vzal jako výzvu. Čili můj příběh je hlavně ilustrace toho, co se někdy zmiňuje jako benefit dobrovolnictví – že vás vybaví určitými zkušenostmi a soft skills, které vám pomůžou v profesním životě. Zůstal jsem s INEXem zhruba 10 let, což by mě na začátku opravdu nenapadlo.

Inicioval v tobě zahraniční workcampu větší občanskou aktivitu v České republice?

Moje první zkušenost s INEXem nebyla přes workcamp, ale program GLEN. Na workcamp jsem vyjel až později. Čtyři měsíce na GLENu ve východní Africe pro mě byly hodně objevné a zásadní, o rok později jsem svou zkušenost sepsal do popularizační knihy Jak se hraje fotbal v Africe a navíc se objevila možnost, jak pracovat s fotbalem v širším společenském měřítku projektově. Čili se mi otevřely dveře v neziskovém sektoru a já do nich ochotně a s radostí vstoupil.

Zároveň u mě občanská aktivita nezačala až s INEXem – jako student jsem se podílel ještě předtím na občanské Iniciativě proti válce v Iráku. To byl samozřejmě hodně jiný typ aktivity, než dělá INEX, ale zároveň to naplňovalo všechny základní atributy dobrovolnictví a občanského angažmá.

Máš zkušenosti s krátkodobým i dlouhodobým dobrovolnictvím. Myslíš, že platí přímá úměra „čím delší projekt, tím větší dopad“?

Asi je dobré nejdřív vyjasnit, jestli tím myslíme dopad na komunitu nebo situaci v daném místě (třeba v nairobských slumech v mém případě), nebo dopad na mě jako tehdy mladého dobrovolníka-studenta, který se toho díky projektu hrozně moc naučil. Myslím, že v obou případech obecně platí, že delší projekt má větší šanci mít hlubší a dlouhodobější dopad – jak na dané místo, tak na dobrovolníka, který se učí novým věcem. Platí to ale jen zhruba a ne stoprocentně – znám i roční dobrovolnické projekty, které za moc nestály a mohou být ztrátou času.

Co kupříkladu považuješ za výsledek své dobrovolnické činnosti? Buď, prosím, konkrétní.

Je to hrozně individuální – když jsem byl na workcampu v Turecku, pomohli jsme dát za pár týdnů do kupy školní zahradu v prázdinové přestávce. Když jsem pracoval pár měsíců v nairobské organizaci MYSA, rozjeli jsme v místě komunitní časopis Sema, zorganizovali jsme pár fotbalových turnajů ve slumech, ale zároveň jsme položili základ pro dlouhodobou spolupráci mezi nairobskou MYSA a pražským INEXem – z ní vyrostl projekt Fotbal pro rozvoj, který už 15 let v Česku propaguje jinou, společenskou a vzdělávací dimenzi fotbalu a který má za sebou spoustu práce i úspěchů v neformálním vzdělávání mladých lidí.

INEX má ve své vizi následující: „Věříme, že dobrovolnictví a spolupráce na lokální i globální úrovni je cestou ke vzájemnému porozumění a nenásilí.“ Dovedeš si vybavit moment ze svého dobrovolnického života, kdy se tato vize potvrdila?

Vzpomenu si na fotbalové turnaje v nairobských slumech, které jsme dělali o víkendech pro desítky týmů a stovky dětí, sobě a dětem pro radost, za podpory místních dobrovolnických koordinátorů. Na začátku jsme ně byli anonymní exotická dvojice, na kterou pokřikovali „muzungu!“ (bělochu!), po intenzivních fotbalových víkendech už jsme najednou byli „Robin“ a „Andrea“.

Druhá silná vzpomínka, když jsem před lety pracoval v Bosně, pořádali jsme den plný her s místní organizací Open Fun Football Schools. V zemi byl i 15 let po válce velký problém s etnickou segregací – mladí Bosňáci, Chorvati a Srbové vyrůstali i na malých městech odděleně, a tento projekt měl a předpokládám stále má úžasnou metodiku, jak přivést různé skupiny dohromady, nechat jen si hrát a dát jim zapomenout, jaký je jejich etnický původ. Projekt postavený na dobrovolnících, který ve velkém působí v zemích bývalé Jugoslávie či na Blízkém východě, lokálně a zároveň s globálním přesahem.

Jaké mělo dobrovolnictví dopad na tebe a tvůj život?

Snad už to vyplynulo z předchozího – zásadní a pozitivní. Spousta skvělých a nezapomenutelných zážitků, spousta přátel, s kterými jsme na stejné vlně (byť už se třeba už tak často nevídáme) a velký zdroj inspirace. S radostí to pozoruju v Česku, ale i v jiných zemích, kde zrovna pobývám – teď právě v Rumunsku. Dobrovolnictví (v nejrůznějších podobách) je pro mě grunt zdravé společnosti.