Ahoj, jmenuju se Anna a nedávno jsem se vrátila z Erasmus+ projektu “LEARNING BY BUSING Travel” – autobusem z Dánska do Kosova. A to vám povím – Byla to jízda!

Všechno to začalo v půlce června, kdy mi na email přišla last minute nabídka na Erasmus+ projekt – Lerning by bussing –třítýdenní cesta autobusem z Dánska do Kosova. No a jelikož já ráda skáču do věcí po hlavě, neváhala jsem a poslala svoji přihlášku. Během dvou dní jsme si s koordinátorem domluvili online call, kde mi podrobně vysvětlil celý program a co mě v něm čeká. Vše jsem hned s nadšením odsouhlasila a za týden a půl už jsem seděla v nočním vlaku směr Tvind – kampus DNS, univerzity na severozápadě Dánska, kde jsme se společně připravovali na naši cestu Evropou.

Jeli jsme ve skupině 16 účastníků a skvělého řidiče. No a pokud máte zájem o detailní popis organizace programu a jak vše chronologicky probíhalo, doporučuji přečíst si článek Kačky Kozákové, mojí kamarádky a leaderky českého týmu.

Anna kutil

Při dělbě prací a povinností na cestu jsem se nechala zapsat do skupiny “CO-DRIVERS”. Byli jsme pětičlenná skupina, která zabezpečovala správný chod autobusu po všech jeho technických stránkách. Zahrnovala péči o řidiče, navigování za jízdy, signalizování při parkování, ranní kontroly technického stavu a provádění potřebných oprav.

A přestože primárním cílem tohoto projektu pro mě bylo naučit se a zároveň předat něco na téma “neformální vzdělávání”, tak se pro mě během pobytu v autobuse objevil i velmi adrenalinový, zábavný a často poměrně náročný “side-quest” – “hlavní” mechanik autobusu.

Od první návštěvy našeho autobusu (který jsme pojmenovali DABI), kdy jsem se s nadšením naučila, jak vytvořit poklop do jeho zadní uličky tak pevný, aby se na něm dalo spát, přes znovu upevňování zpětného zrcátka, montování vnějších bezpečnostních zámků až po opakované startování vybitých baterek na všemožné způsoby a ve všemožných lokacích…

Vzdělávat se v problematice autobusu z roku 1994 sice nebyl můj původní plán. A taky to byl občas trochu oříšek. Ale o to zábavnější to bylo. S každým dnem přicházely nové znalosti o ne/fungování určitých součástí a systémů autobusu, o kterých jsme sice většina neměli zprvu ani ponětí, že existují, natož k čemu slouží, ale když jsme si dali tu práci nastudovat technický manuál – samozřejmě celý v dánštině – anebo zavolat o radu různým mechanikům, tak jsme se pokaždé dříve nebo později dobrali zdárného konce a problém nějak (improvizovaně) vyřešili. 

Komunikace je základ všeho a člověk nemusí mít vždy vše pod kontrolou

Největší vízovou pro mě po celou cestu byla komunikace. Každodenní trénování sama sebe v učení se sdělovat své myšlenky a nápady tak, aby se v nich ostatní zorientovali a já pak mohla dostat konstruktivní feedback, mi dalo opravdu dost zabrat. Učila jsem se delegovat a nedělat vše sama, protože kolem autobusu bylo tolik práce, že by se z toho jeden člověk mohl zbláznit. No a jelikož jsem byla obklopena neskutečnou partou lidí, která byla ochotna pomoct kdykoli s čímkoli, brzy jsem se v těchto dovednostech začala zlepšovat. 

Hodně nám všem taky pomáhalo neustále dělat reflexe na všechny absolvované programy, eventy a na veškeré dění v autobuse. Naučili jsme se, že pokud nám něco nevyhovuje, tak to v těchto blocích musíme říct popravdě a nahlas, jinak si toho dost možná ani nikdo nevšimne a za pár dní z toho bude jen špatná nálada v autobuse. 

Taky jsme se díky tomu vzájemně učili naslouchat jeden druhému a dělat kompromisy tak, aby byly obě strany ve výsledku co nejvíce spokojené. Učili jsme se spolehnout na svůj tým nejen v rámci rozdělených zodpovědností, ale i v části programu, které jsme říkali “ INVESTIGATION”. 

Investigation

Investigation byla část programu, při které jsme ve čtyřech skupinkách dvou či tří členů stopovali přes vybraný úsek trasy mezi Chorvatskem a Kosovem, zatímco jeden tým vždy zůstával v autobuse a pokračoval směrem k naší cílové destinaci – Prishtina university v Kosově. Každá skupina si vybrala své tematické zaměření a to se v rámci těchto pěti dnů na cestách snažila prozkoumat. No a jak jinak cestovat než autostopem. Vznikly tak přirozeně příležitosti, jak navázat zajímavé konverzace nejen s místními, ale i zahraničními návštěvníky. A znalosti všemožných cizích jazyků tu byly opravdu velmi prakticky uplatněny!

Největší radost ale stejně přišla až v Prishtině, kde jsme se zase všichni po “investigation” setkali a vítali se, jako bychom se neviděli celé roky. Každý z nás byl prostě nenahraditelná součástka jednoho velkého stroje a my už si prostě nedokázali představit svoje každodenní fungování bez vzájemné společnosti a nikdy nezapomenu, jak krásně nám v tu chvíli bylo.

Celkově bych řekla, že o takovém štěstí, které nás celou cestu provázelo, by si mohli někteří nechat pouze zdát. A my měli tu možnost to vše zažít… Přivážím si s sebou zpět spoustu životních lekcí, nespočet nových vědomostí, zážitek na celý život a hlavně nová přátelství, která bych jinak asi nikdy nenašla. A možná to zní trochu klišé, ale opravdu mám pocit, že se zpátky domu vrátila tak trochu jiná Anna než ta, co v půlce června odeslala přihlášku na tenhle projekt. A děkuju jí za to!