O mém dobrovolnictví v Litvě vám chci říct všechno. Co, kde, kdy a s kým, proč a také co bylo předtím a co potom. Řekneme si to v číslech a v pocitech, protože takto to probíhá v mojí hlavě. Have fun!
Měla jsem namířeno do Litvy? Ne! Chtěla jsem jít někam na jih, třeba do Španělska, Portugalska nebo Itálie. Jsem ráda, že jsem nakonec jela právě do Vilniusu? Stokrát ano!
Chceme-li ale porozumět mému výběru dobrovolnického projektu, musíme se vrátit o pár kroků zpět. Po ukončení studií jsem se jako správný mladý inženýr zaměstnala v projekční kanceláři a později ve fabrice jako technolog. Po pěti letech na trhu práce jsem našetřila dost na to, abych si například mohla vzít hypotéku na vlastní (malé) bydlení. V tomto čase, na začátku roku 2025, je mi 30 let.
Všechny mé cíle se postupně plnily, dokonce i bundu od Patagonie jsem si koupila (worth it). Plnily se ale mé sny? Ani moc ne. Mým snem bylo vždy dosáhnutí mých cílů, finanční zaopatření, vymanění se ze života „z ruky do huby“. Úpřímně, vyšší cíle jsem si po dlouhou dobu nemohla dovolit. Až do tohoto momentu.
Přestala jsem se teda zabývat tím, co bych dělat měla, a začala jsem se ptát, co bych dělat chtěla! A to si představte, že mě ta práce bavila! Ale život není jenom práce, nebo odškrtávání položek ve scénářích typu škola, práce, dům, strom, dítě atd.
Takže co teď. Prodat veškerý nábytek, život sbalit do krabic a krabice rozprostřít po půdách a garážích kamarádů. Dvě párty na rozlučku (pracovní a osobní), dva velké kufry a jedeme jinam. Nejdříve jsem přes platformu WWOOF (Worldwide Opportunities on Organic Farms) jela do Řecka. To nebylo špatné, co si budem. Po třech měsících a dvou farmách jsem ale chtěla dlouhodobější řešení. Zkusit někde žít, alespoň tak na rok. Vzpomněla jsem si na kamarádku Lucii, která byla dobrovolnicí v Aténách. Ta mi poradila jak na to, co je to ten ESC a kdo byla její vysílací organizace. V těchto stopách jsem začala hledat příležitost pro mě. Po zkušenosti z farem, kde jsem byla denně v kontaktu se zvířaty, jsem hledala něco podobného. A myslím, že to byla také moje drahá Lucie, která mi poslala odkaz na útulek pro psy a kočky ve Vilniusu. Kde je Vilnius, jsem si musela googlit. Jít na severovýchod vůbec nebyl můj prvotní záměr. Ale pracovat v útulku bylo jako splnit si dětský sen. Jsem velmi vděčná, že si mě lidé z útulku vybrali.
V polovině července přistálo moje letadlo v Pobaltí, které se stalo mým přechodným domovem na 10,5 měsíce. Pracovat s živými bytostmi byla (a pořád je) v mých očích mnohem víc zodpovědná práce. Můžete pomoct i ranit a každá chyba není jenom o vás, ale také o vašem svěřenci. Také finančně jsem se ocitla ve zcela jiné situaci (zpět do studentských let) a chvíli mi trvalo znovu přivyknout.
Práce to byla fyzicky náročná, ale velmi, velmi naplňující. Tolik lásky, tolik úsměvů, pusinek a pohlazení. V prostředí útulku se potkávají různé osudy lidí i zvířat. Není možné dělat rychlé soudy, někdy není možné se vcítit, pochopit, nebo vědět vše. Zvířata často přicházejí s traumaty z minulosti, o kterých víme velmi málo nebo vůbec nic. Všichni ale potřebují lásku a trpělivost. A to byla moje mise. Společně s úklidem všeho druhu.
V útulku se přijímání dobrovolníků již stalo tradicí. Systém práce je vytvořený férově a přehledně a lidé jsou milí a nápomocní. V dosti introvertní a uzavřené Litvě pro mě společnost (lidská i zvířecí) v útulku představovala přátelský ostrůvek. Samozřejmě, že ne všechno bylo perfektní a lehké. Co by to bylo jinak za zkušenost?
Za 10,5 měsíce bylo adoptovaných 50 psů, asi třikrát tolik koček, pár andulek, morčat, jeden králík a zachráněn jeden holub. Byla to emocionální horská dráha zahrnující příchody, adopce, pár návratů, přechodů přes duhový most a hodně slz (šťastných i smutných). Znáte ten pocit, když vám práce chybí už v pátek večer? Já ano. Toto místo léčí duši.
A to bude vše. Říct sbohem bylo nemožné, a tak jsem kus svého srdce nechala v Litvě. Dostala jsem ale tisíckrát víc. Do „normálního života“ se mi vracet nechtělo, a proto jsem to neudělala. V následujících osmi měsících mě čekají tři destinace – Francie, Chorvatsko a Řecko.
Vezměte si ten gap year, přihlaste se na ten Erasmus, vykročte do neznáma. Nikdy není pozdě a vše bude v pořádku.
