V ČR jsem toho za posledních 7 let moc nestrávila a tak domovem je pro mě už několik míst různě po světě a to od USA až po Nový Zéland. Pandemie samozřejmě můj životní styl trochu zkomplikovala (komu také ne, že?) a já se ocitla doma s plány, které jsem nevěděla, kdy a jestli vůbec budu moct uskutečnit. 

A tak, když na mě vyskočila v emailu pozvánka na projekt do Gruzie, přihlášení mě upřímně nestálo moc rozhodování. Projekt se mi hned zalíbil. Odjezd byl skoro ihned, do země v které jsem ještě nebyla a jako třešnička na dortu hory, všude hory! 

Po pár náležitostech a jednom propásnutém letu (kvůli pozitivnímu PCR testu) přistávám na letišti v Kutaisi. Tam na mne už čeká můj mentor, 17ti letý Saba. Nasedáme do taxi a vydáváme se vstříc mému novému domovu – Ozurgeti. 

Ozurgeti je malé město v západní časti Gruzie, v regionu Guria, který je jeden z mála oblastí v Gruzii odkud jste schopni navštívit hory i moře během jednoho dne. 

Co mě na Ozurgeti lákalo vlastně nejvíc, je ten fakt, že díky své velikosti a malé populárnosti v rámci turismu, tu velká většina obyvatel neumí anglicky ani jediné slovo. Jednoduše jsem se rozhodla, že když už poprvé budu na takhle dlouho dobu v neanglicky mluvící zemi, tak už se vším všudy. Jak se říká „když už, tak už“. To jsem ještě neměla nejmenší tušení do čeho se vrhám.

Součástí každého zahraničního projektu je samozřejmě i jazykový kurz. Na začátku jsem překypovala odhodlaností zkrotit tento unikátní jazyk (který je mimochodem zapsán na seznamu kulturních dědictví UNESCO). Čím víc jsem se ale učila, tím více jsem zjišťovala, kolik toho vlastně nevím a že to asi nebude až tak jednoduché, jak jsem si vysnila.

 Vzhledem k historii země tady však stále velká část obyvatel ovládá Ruský jazyk, zejména tedy starší generace. A tak jsem si společně s lámanou Gruzínštinou, doplňovanou počeštělou Ruštinou (jako správný Slovan, že?) vymyslela svůj vlastní jazyk. Když i ten selže, přichází na řadu řeč rukou a nohou. Gruzínština mě ale jako jazyk natolik uchvátila, že bych ráda v jejím studiu pokračovala i po návratu domů. Tak mi držte palce. 

A co tu vlastně dělám?

Můj projekt je velmi úzce spojen s místní mládeží a komunitou. Mé pracoviště se nazývá „Open Space“. Je to místo, které mohou využívat mladí lidé ve svém volném čase k různým aktivitám – od psaní úkolů až po hraní her. Open Space je samozřejmě také vybaven wifi zdarma. Před pandemií se náš klub těšil velké návštěvnosti, ale se změnou pravidel ve školách a omezenému povolenému počtu dětí na jednu místnost, se tu bohužel na začátku roku toho moc podnikat nedalo. 

S těmito velmi limitovanými možnosti jsem zjistila, že to co mohu místní komunitě nabídnout nezávisle na pandemii, je moje ucházející úroveň angličtiny. A tak v březnu vznikl můj osobní projekt „ENGLISH CLUB with Lucie“. Klub otevřený všem věkovým kategoriím a úrovním angličtiny. Výuka zde probíhá velmi neformální cestou, přes hry, filmy a písničky. Aktivity se konají vždy dvakrát v týdnu a počet účastníků se pohybuje mezi 10-20ti závisle na typu aktivity.

Jelikož v Ozurgeti nic na takhle pravidelné bázi a zdarma pro děti a mládež v minulosti nebylo, setkávám se s velkou vděčností, jak ze strany účastníků, tak celých jejich rodin. A tak se mi teď často stává, že mě ve městě někdo osloví jménem, aniž bychom se znali a začne mi (samozřejmě v Gruzínštině) vysvětlovat, jak moc je jejich syn či dcera ráda za můj klub. Takové reakce mi samozřejmě dělají obrovskou radost. Proto pevně doufám, že klub bude pokračovat i po mém odjezdu a ujme se ho tady třeba další dobrovolník. Pro místní děti je velkým přínosem, už jen ta možnost, poznat se blíže s někým z jiné země a prohodit pár slov v angličtině. Pro velkou většinu těch mladších, jsem dokonce byla prvním cizinkou, kterou poznali. Tento fakt také dost napomohl k tomu, že jsem se tu stala takovou místní „celebritou“ (možná také  to, že jsem tu jediná v celém městě s růžovými vlasy?). 

Co tedy ty zbylé tři dny v týdnu? 

V rámci „Open Space“ tu zde máme ještě jeden klub, tzv. „EuroClub“, který se momentálně skládá ze skupiny 20ti teenagerů ve věku 13-19 let. Náš EuroClub je součástí skupiny celkem 6tice klubů rozsetých po celé Gruzii. Jedním z cílů těchto klubů je pořádání akcí a projektů pro místní komunitu. Můj pracovní rozvrh je z tohoto důvodů celkem nepředvídatelný, a tak se tradičně neděje nic, nebo vše najednou. Potřebovala jsem trochu času zvyknout si na tento režim bez pevného řádu, no a teď si to už tady neumím už ani jinak představit.

Pro ukázku čím se vlastně v rámci EuroClubu zabýváme použiju naší nedávnou akci  „Europe Day Food Festival“. Na hlavním náměstí Ozurgeti jsme s dětmi naplánovali festival, jehož výtěžek šel na pomoc obětem války na Ukrajině. Cílem festivalu bylo představení různých evropských kultur a kuchyní místní komunitě. Členové klubu nesli veškerou zodpovědnost za organizaci a průběh akce. Akce nakonec měla takový úspěch, že o nás natočila místí televize reportáž. (podívat se můžete zde : ევროპის დღე ოზურგეთში – მედია პლატფორმა „გურიაTV“ (guria.tv) ). I já jsem samozřejmě nemohla propást příležitost reprezentovat na našem festivalu svou domovinu a tak jsem krom pomoci s organizací, strávila celé dopoledne smažením stovky koblih a 50ti bramboráků. Sláva, prodali se do posledního kousku!

Co bude dál?

 Jak už jsem zmínila výše, jsem zatím v polovině svého projektu a Gruzie mě stále nepřestává udivovat. Na mapě se může zdát jako kousek od nás, ale já se tu ocitla v úplně jiném světě. To samozřejmě celkovou zkušenost z projektu zintenzivní, někdy v dobrém a někdy ne tak úplně. Každopádně musím uznat, že i přesto, že už pár let v zahraničí mám „odžito“, těchto několik měsíců v Gruzii považuji za zatím asi nejvíce naučnou zkušenost. 

Není den kdybych o místní kultuře neobjevila něco nového a proto jsem zvědavá, co mi přinese druhá polovina mého pobytu. 

Kargád.