Moje první cestovatelská zkušenost (mimo běžné dovolené v zahraničí s rodiči) započala v létě roku 2015, kdy jsem se s partou spolužáků vydala na program Work and Travel do USA. Byl to pro mě obrovský zážitek a výzva, cestovat bez rodiny a ještě tak daleko. Po návratu jsem byla plná emocí a „žízně“ po dalších zážitcích a zkušenostech – rozhodla jsem se tedy posunout svou výzvu o úroveň výš a vycestovat do USA znovu. Tentokrát ovšem úplně sama, bez známých tváří nebo jakékoliv podpory česky mluvících lidí.
Jako cíl své cesty jsem zvolila jazykovou školu v NYC. To, co jsem zažila za několik měsíců strávených v NYC bylo úplně něco jiného, než zážitky z mé první cesty; byla to daleko intenzivnější zkušenost, která mi postavila do cesty mnoho výzev. Potkala jsem spoustu nových lidí ze všech koutů světa, z jiných kultur, s jiným náboženským přesvědčením a různého věku. Navzdory kulturním odlišnostem jsme ale měli všichni něco společného a  stala se z nás skvělá parta, díky které jsem prožila jedno z nejkrásnějších období svého života. 

Díky této zkušenosti jsem o sobě zjistila jednu pro mě zásadní věc – cestování a poznávání nových míst a kultur mě neskutečně naplňuje, dobíjí baterky a dělá mě šťastnou. V posledních letech jsem proto uskutečnila  několik dalších cest,  na kterých jsem poznávala  nová místa a kultury, dobila baterky a vracela jsem se (z nich)  šťastná. 

No, zní to všechno moc krásně, jak mě to obohatilo, ale na druhou stranu, co jsem tam zanechala já? Určitě každého napadnou peníze, které jsem během cest utratila a tím podpořila místní podniky, ale co takhle mít možnost udělat o trochu víc? 😊 

A právě tato myšlenka mě přivedla k mezinárodnímu dobrovolnictví. Přišlo mi to jako perfektní způsob naplnění mých představ/tužeb o poznávání světa a „splacení“ toho, jak moc mi to dává. 

Nápad byl na světě, teď ho ještě zrealizovat. K tomu bylo potřeba vyřešit několik základních bodů: bod jedna – najít místo kde můžu zůstat jen určitou dobu, tak abych neohrozila svou práci (jsem majitelka menší společnosti v Praze), bod dvě – do jaké části světa bych měla odjet a bod tři – jak to vlastně udělám 😀 

Na tyto tři základní body (a mnoho dalších) mi pomohlo najít odpověď jedno místo, které jsem objevila při hledání informací na internetu – nezisková organizace INEX, která se zrovna mezinárodnímu dobrovolnictví věnuje. 

Na jejich webových stránkách jsem našla všechny potřebné informace a na jejich  instagramu jsem se mohla podívat přímo na některé mezinárodní dobrovolnické projekty – tzv. workcampy, a získat tak ucelenější představu o tom, co to vlastně to mezinárodní dobrovolnictví je.  V jejich přehledné databázi jsem si potom vybrala konkrétní projekt, který mě nejvíce oslovil, a to workcamp pod záštitou organizace Development for Cambodian Children (DCC), která se snaží zajistit tamním dětem a teenagerům výuku angličtiny, počítačové dovednosti a  celkově  je zapojit do rozvoje komunity. 

Na projekt jsem se přihlásila pár týdnu před začátkem workcampu; po vyplnění přihlášky jsem nechala zbytek osudu. Za pár dní jsem už však  vyjeveně koukala na e-mail, kde první věta zněla: “Milá Karolíno, gratulujeme! Byla jsi přijata.” To, co se ve mně v ten moment  odehrávalo, byla nepopsatelná směs emocí,  nejvíc ale převažovala obrovská radost. 

A tak započala moje příprava  na cestu do Kambodži😊. A proč zrovna Kambodža? Především proto, že jsem už dlouho chtěla navštívit Asii a zažít tamní kulturu na vlastní kůži. Přímo tato země mě uchvátila svojí historií, kulturou, skvostnou architekturou a rozmanitou přírodou. Už teď se nemůžu dočkat cest do školy, při nichž se budu seznamovat s okolím a zároveň se těším na každodenní pracovní náplň – vždyť právě ta mě na projektu nejvíce zaujala. Dopoledne budu trávit s dětmi a odpoledne místním pomáhat s rekonstrukcí budov , zvelebovat okolí a prostě dělat, co bude zrovna třeba :). Ideální kombinace dvou velmi rozdílných činností a zároveň perfektní příležitost, jak skutečně poznat život místních obyvatel. 

INEX mi ve všem poskytl naprostou podporu. Zajistil mi víkendové školení, na kterém jsem se dozvěděla plno užitečných informací a získala odpovědi na všechny mé otázky. Hlavně jsem si tam ale uvědomila, že i když odjíždím do Kambodži sama, tak v tom sama rozhodně nejsem.

Dnes už mám koupené letenky, zařízená víza, načtené informace a nedočkavě čekám na pátek 13. (šťastné datum!), kdy nasednu na pražském letišti do letadla a vydám se na zcela nové a zatím tajuplné životní dobrodružství. 

  Některým lidem se  možná moje cesta  může zdát nepochopitelným, krokem za hranice komfortu a mohou mě považovat za bláznivou či naopak za odvážnou; jiní mě zase plně podporují a chápou moji motivaci. Pravdou je, že sama  nevím, co mě čeká  a počítám s tím, že se dostanu do situací, které pro mě nebudou lehké. Ale také vím, že  zažiju spoustu skvělých a nezapomenutelných momentů. A právě ty zážitky a situace (ať už příjemné nebo ty, při nichž se musíme trochu překonat) nás posouvají dál a boří naše zažité představy. 

Pokud tě zajímá, jak bude probíhat můj projekt v Kambodži, sleduj moji cestu na INEXím Facebooku nebo Instagramu – hasthtag: #KaroWorkcampuje. Budu se tebe těšit!