Vždycky jsem ráda objevovala nové věci, takže není divu, že když jsem vyrostla natolik, abych někam mohla vyrazit sama, nazula jsem si toulavé boty a šla za dobrodružstvím. 

Moje první cesty byly spojené se školou. Měli jsme velmi dobrodružnou profesorku výtvarné výchovy, která pro nás pořádala nejrůznější zájezdy do zahraničí, na kterých nám dávala dost volnosti a my se tak s ostatními spolužáky naučili organizovat a pohybovat se v cizím prostředí na vlastní pěst. 

Na vysoké škole jsem hned věděla, že rozhodně vyjedu na Erasmus. Opustit každodenní prostředí, poznat nové zahraniční studenty, novou kulturu, procvičit a vylepšit cizí jazyk a tohle vše za peníze z Evropské unie? Kdy jindy se tohle člověku poštěstí? Můj ročník byl na zájem o tento evropský program velmi chudý, takže se mi podařilo dostat do destinace, která byla na mém seznamu úplně nejvýše – Tenerife. Když jsem pak někomu říkala, že jedu na Erasmus na Kanárské ostrovy, všichni jen valili oči s tím, že tam se přece jezdí na dovolenou, ne studovat.

Po Erasmu jsem teprve objevila to pravé nadšení pro cestování na vlastní pěst a vyzkoušela si solo trip po Evropě. Během pandemie všechny tyhle radosti na čas ustaly, ale člověk měl spoustu času vymýšlet, kam vyrazí, až to bude opět možné. 

Protože jsem vždycky chtěla pracovat jako au pair a během školy jsem to bohužel nestihla, řekla jsem si, že je ten pravý čas na nové dobrodružství a na rok se přestěhovala do španělského města Logroña k rodince s desetiletým klukem. 

V hlavě se mi ale stále občas nachomýtla myšlenka na dobrovolnickou zkušenost. V rámci mého podcastu Vyleť z hnízda! jsem už zpovídala poměrně dost lidí, kteří měli nějakou dobrovolnickou činnost za sebou a s každým dalším hostem se moje nadšení pro tento typ cesty, spojený s pomocí druhým, prohlubovalo. 

V podobném období mě kontaktovali přímo ze spolku, že na můj podcast narazili a zda bych proto nechtěla udělat rozhovor i přímo s někým z jejich dobrovolníků či z vedení. Téma mě zaujalo natolik, že jsem se rozhodla zjistit si o tom víc a zároveň tyto informace poskytnout také mým dobrodružným posluchačům a tak vznikl první rozhovor a to rovnou s ředitelku spolku INEX, Lenkou Kadeřábkovou. Povídaly jsme si jak o dobrovolnické činnosti v zahraničí, tak také o dobrovolnictví v České republice a o dalších aktivitách, které INEX zaštiťuje. 

Ani ne týden po nahrání rozhovoru se otevírala databáze workcampů pro novou sezónu a já ji prostě musela jít prozkoumat. Ještě ten večer jsem odeslala přihlášku, která měla na seznamu dva workcampy, které mě zaujaly a ještě ten stejný týden jsem měla potvrzeno, že opravdu pojedu. Vyrážím v září a jsem opravdu zvědavá, co mi tahle zkušenost přinese do života. Nakonec, co bych to byla za podcasterku, kdybych si něco z toho, co lidem s nadšením doporučuju nevyzkoušela. Bylo by to spíše o tom, že kážu vodu a piju víno. Tak to ale není a já skutečně věřím, že výjezdy do zahraničí ať už za jakoukoliv zkušeností vás obohatí nejen z hlediska objevování nových míst, ale otevře vám to dveře k dalším kulturám, pomůže vám to zase o něco víc pochopit svět a třeba to bude startovní bod pro vaši budoucí práci, ať už se budete věnovat čemukoliv.

Pokud tě zajímá, jak to budu na workcampu v Portugalsku zvládat, sleduj moji cestu na INEXím Facebooku nebo Instagramu – hashtag: #TerWorkcampuje. Pojďme to prožít společně!