Šlo o můj druhý workcamp. Loni jsem strávila dva týdny ve Finsku.. Jak jsem se shodla s více lidmi – první workcamp je nezapomenutelný a hodně nastavuje měřítko, podle kterého pak hodnotíme další zažité workcampy. Jelikož můj první camp v mých očích už asi nic nepřekoná, snažila jsem se do Dánska vyrazit bez jakýchkoli očekávání a s otevřenou myslí. Myslím si, že se mi to povedlo a celé dva týdny byly opět unikátním zážitkem plným smíchu s velmi různorodou skupinkou lidí, se kterou nás ale spojovala jedna důležitá věc – chuť po dobrodružství a spontánních zážitcích!

2. srpna večer jsem v Praze na Florenci nasedla na autobus směr Hamburg, kam jsem dorazila v sedm ráno následujícího dne. Vzhledem k velmi entuziastickému hlášení každé zastávky na trase naším výřečným panem řidičem jsem se moc nevyspala, každopádně touha po nových zážitcích mě udržovala společně s ranní kávou bez známek únavy. V ponurém počasí Hamburgu jsem si na autobusovém nádraží vypila tu ranní kávu a vydala se na vlakové nádraží, odkud jsem se dvěma přestupy jela až na místo srazu – do městečka na západě Dánska kousek od německých hranic – Skærbæku. V posledním vlaku jsem potkala naše campleaders, které také cestovaly vlaky. Jedna dokonce už asi 20 hodin až z Paříže, takže jsem si vedle ní na mou únavu netroufla stěžovat. Hned jsme se zapovídaly. Obě campleaders byly mladší než já, ale velmi cílevědomé a zapálené pro věc. Pro jednu z nich to byl dokonce první workcamp. Pak se k nám ve stejném vlaku přidal ještě Filip ze Slovinska, který z naší konverzace správně uhodl, že jedeme do Dánska za stejným účelem. Na nádraží ve Skærbæku nás přivítal dánský hostitel Asger. Pokud si nějak představuji typického Dána, tak je to přesně Asger. Oblečený v myslivecky zelené, na první pohled trochu vážný, ale zároveň výřečný, milý a s nekonečnou zásobou suchých, ironických, dánských vtípků. Pokaždé, když nás během workcampu navštěvoval na naší chatě, začínal svou návštěvu slovy: “Are you happy?” Záleželo mu hlavně na tom, abychom si dva týdny v Dánsku co nejvíc užili a byl k dispozici vždy, když jsme cokoliv potřebovali (opravit kapající kohoutek, přivézt toustovač, abychom obohatili naše snídaňové švédské stoly, přivézt kartu na nákup, když jsme jí pravidelně zapomínali na chatě, pronajmout kola, zajistit vjezd autem na pláže, vytipovat místa na pozorování tuleňů…). 

Workcamp se konal na ostrově Rømø, který patří do seznamu přírodního dědictví UNESCO. Celý ostrov je opravdu nádherný, plný rozkvetlých vřesů, písečných dun, borovicových lesů a širokých pláží s bílým pískem. Cílem bylo především vyčistit pláže od odpadků a vřesoviště od invazivních druhů rostlin. Na pracovní místa včetně pláže jsme se dopravovali buď na kolech nebo naším minivanem Renault Trafic, který se v podstatě stal třináctým členem našeho týmu. Celý ostrov stejně jako celé Dánsko obecně je placatý, takže doprava na kolech nepředstavovala zásadní problém. Občas to akorát trochu ztěžoval silný vítr, když foukal proti nám. Jezdili jsme ale na kolech skoro všude. Ráda vzpomínám na naše odpolední vyjížďky na pláž, kde jsme se koupali v moři a hráli volejbal. Na dvě největší pláže je povolen vjezd auty, ale zákaz kempování, takže jednou, když jsme na pláži zůstali po západu slunce a hráli volejbal v záři světel našeho Renaultíka, nás po desáté hodině upozornil strážník, že musíme s autem pláž opustit. Důvod je jednoduchý – v době přílivu se asi kilometr široká pláž zaplaví. Voda sice nedosahuje člověku ani po kolena, ale dopravu autem velmi komplikuje a dost napomáhá zaboření auta do písku. Jakožto jedna z řidiček naší skupiny vím, o čem mluvím. Za celý kemp jsme se s autem na pláži (ano, i ve chvílích, kdy jsem řídila já 😀) zabořili hned několikrát. Naštěstí jsme vždycky dali síly dohromady a auto vytlačili. Nemusel nás tak vytahovat traktor jako se stávalo často, hlavně německým turistům, kteří tvoří většinu návštěvníků ostrova. Když mi Asger oznámil, že jsem jedna z mála ve skupině, která má řidičský průkaz a že budu, jak on říkal, “chauffeur” skupiny, nebyla jsem nejprve nadšená. Tak velké auto jako je Renault Trafic jsem nikdy neřídila. O zkoušení nových věcí a výzvách ale pro mě workcampy jsou, takže jsem vůbec neváhala a nakonec si tuhle zodpovědnou roli v týmu velmi užívala.

Pracovali jsme většinou dopoledne. Při práci na pláži jsme si museli kontrolovat časy odlivu a přílivu. Autem jsme totiž přejížděli celou šířku pláže až k moři a tam ho nechali zaparkované během toho, co jsme uklízeli odpadky na dunách podél moře. Problém by nastal, kdyby v ten moment přišel příliv. Naštěstí jsme tam nikdy uvízlí nezůstali a nasbírané odpadky včetně spousty rybářského příslušenství jsme úspěšně odvezli. Na ostrově není výjimkou opravdu silný vítr, který lidem snadno odfoukne nejrůznější věci – našli jsme tak například koberce z auta, boty, nějaké oblečení, shaker na pití, bojku a další. K mému překvapení většinu odpadu netvořil plast. Řekla bych, že turisté přijíždějící na Rømø jsou poměrně spořádaní. Domnívám se, že většinu věcí, které jsme našli, odfoukl vítr nebo vyplavilo moře. I přesto ale o odpadky nebyla nouze a průměrně jsme nasbírali jeden velký odpadkový pytel tak za hodinu. 

Během našich uklízecích procházek jsme si vždycky povídali, hodně se nasmáli a sbližovali se s ostatními každým dnem. Pozorovali jsme také skupiny lidí na vyjížďkách s koňmi. Tipla bych, že koní žije na Rømu víc než lidí a projížďky po pláži jsou zřejmě častou volnočasovou aktivitou jak místních, tak turistů, pro které jde o zážitek a turistickou atrakci. Typičtí jsou pro Rømø také tuleni. Ty lze pozorovat během odlivu, jak se vyhřívají na písečných ostrůvcích u břehu. Asi dvakrát jsme se vydali na kolech na místa, která nám Asger pro pozorování tuleňů doporučil, ale bohužel ani jednou jsme neměli štěstí. Obecně je prý lepší je pozorovat na jaře či na podzim. Tak máme aspoň o důvod víc se vrátit jednoho dne na Rømø zpátky. 

Rozvrh našich dnů jsme si organizovali v rámci skupiny sami. Udělali jsme velký kus práce, zároveň jsme ale měli spoustu volného času, který jsme věnovali nejrůznějším aktivitám a výletům. Občas nebylo nutné volnočasový program ani plánovat, ale on se naskytl sám. Například když jsme jedno odpoledne podnikli takovou minimisi – hledání ztraceného telefonu Louise z Francie. Vypadl jí na pláži z kapsy a přes notebook jsme našli jeho polohu. Rozptýlení nastalo, když se mobil začal pohybovat 😂. Bylo jasné, že ho někdo našel, ale netušili jsme, jestli ho plánuje také vrátit majiteli. Neváhali jsme, sedli jsme do auta, Louise na místo spolujezdce na klíně se svým notebookem působila jako hlavní hacker týmu. Vydali jsme se jako James Bond na misi za pomyslným zločincem. Když jsme přijížděli na pláž, podařilo se nám s nálezci telefonicky spojit a domluvit si místo, kde si ztracený mobil předáme. Šlo shodou náhod zrovna o skupinku lidí na koních, takže nebylo složité je identifikovat. Takovýchto spontánních momentů se během našich dvou týdnů nahromadilo mnoho a vytvořili jakýsi rámec našeho workcampu, na základě kterého jsme se shodli na tom, že jednoslovným popisem celého kempu by bylo slovo “funny”. 

Večery jsme střídavě trávili buď povídáním do ranních hodin u ohně a pozorováním hvězd, hraním karetních her u našeho velkého stolu v chatě nebo vyjížďkami za západy slunce na pláž. Na první volný den jsme si naplánovali výlet do městečka Ribe. Jde o nejstarší dánské město s historickou atmosférou, kde můžete potkat lidi v typických dobových vikingských kostýmech. Se skupinkou z nich jsme se vyfotili před stánkem, kde si kupovali zmrzlinu 😀. Ribe bylo opravdu nádherné a tak jsme se tam v druhé půlce kempu vrátili ještě jednou. Celodenní výlet jsme také jednou podnikli na sousední německý ostrov Sylt. Frauke a Vincent, kteří jsou z Německa říkali, že jde o velmi populární dovolenkovou destinaci německých milionářů a známých osobností. Na ostrově je dokonce i malé letiště, kam německá smetánka přilétá svými soukromými letadly. My jsme si sbalili saky paky a vydali se částečně v autě, částečně na kolech ostrov prozkoumat. Vzali jsme si celkem čtyři kola, na kterých jsme se v průběhu dne střídali. Jeli jsme nejprve z Røma trajektem. Skupinka, která jela autem se omylem nalodila na dřívější trajekt a my, co jsme jeli na kolech jsme se k nim tedy přidali o trochu později v přístavu na ostrově Sylt. Nejprve jsme se zastavili u majáků na severu ostrova. Tam byl písek ještě o poznání světlejší než na Rømu a moře krásně průzračné. V kombinaci se zvlněnou krajinou plnou fialových vřesů a písečných dun vznikalo nádherné panorama. Vyfotili jsme se také u nejsevernějšího bodu Německa. Párkrát jsme se na kolech i v autě museli vyhybat volně se pasoucích ovcí, které jsou po celém ostrově. Druhou část dne jsme strávili v hlavním městě ostrova Westerlandu. Ochutnali jsme tam typické německé pečivo a nasáli příjemnou atmosféru přímořského městečka. V přístavu na Syltu jsme si ještě prohlédli místní tržnici a pak už při západu slunce zamířili trajektem zpátky na náš ostrov. Večer jsme ještě udělali oheň a povídali si u něj dlouho do noci. Asi jedna z nejhezčích nocí na Rømu.

Od dalšího dne byla jedna z hlavních pláží uzavřena. Dánská armáda tam trénovala přistávání a vzlétání letadel na písku. Asger nám říkal, že plánují dopravovat zásoby jídla do pásma Gaza, tak si potřebují natrénovat manévry na pláži. Ráno jsme se tam alespoň jeli podívat, bylo tam víc lidí a pozorovat vojenské letadlo přistávají na pláži bylo rozhodně zajímavé. Dost jsme se divili, jaktože se nezaboří do písku jako náš Renaultík, když musí být několikanásobně těžší. Další dva dny jsme letadlo vždycky viděli z druhé pláže při práci, vždy vzlétlo, obkroužilo kolečko a přistálo a takhle několikrát za sebou. V ten samý den v podvečer jsme jeli na druhou pláž, koupali jsme se a hráli volejbal. Nejkrásnější bylo, že jsme na celé pláži byli úplně sami. Okolo jen tiché moře a bílé písečné duny. Když jsme se vraceli zpátky k autu, částečně zaplavená pláž a modré nebe vytvářeli nádherný zdrcadlový efekt a splívali navzájem, vyfotili jsme v tu chvíli cool fotky.

Jeden den jsme jeli na výlet na kánojích. Asger nás vypustil na malou řeku a po trojicích jsme pádlovali. Staly se z toho nakonec v naší skupině celkem závody, ale byla to sranda. Asger byl pak překvapený, když jsme úsek plánovaný na minimálně dvě hodiny, ujeli mnohem rychleji. Večer jsme si připravili domácí pizzu a další pochoutky a vydali se na pláž jak jinak než pozorovat západ slunce. Byl to můj poslední večer v Dánsku (odjížděla jsem o dva dny dříve na svatbu své kamarádky) a lepší jsem si ho ani přát nemohla. Západ slunce byl asi nejhezčí, který jsem za svůj život viděla. Vydrželi jsme na pláži až do setmění, povídali si o všech dosavadních zážitcích, hráli volejbal a byla sranda jako vždycky. Pak nás vyhnali až komáři a taky strážník pláže. Na chatě se k nám pak přidali dva kluci z Německa, které jsme spontánně potkali na pláži, hráli jsme společně karty, pak venku ve tmě volejbal, pozorovali hvězdy a zůstali vzhůru až do svítání. Ráno jsem se s ostatními rozloučila, když odjížděli chytat krevety. Pak už jsem jen balila své věci, napsala každému krátký vzkaz, které jsem pak nechala na stole v chatě a Asger mě odvezl po poledni na vlak do Skærbæku, odkud jsem jela na letiště do Billundu. 

Slovo FUNNY bylo opravdu příznačné pro celý workcamp. Později během léta, když jsem se potkala se třemi lidmi z workcampu znovu, jsme vždycky na celé dva týdny vzpomínali se záchvaty smíchu! S mnoha lidmi jsem stále v kontaktu. Nepochybuji, že kdykoli s nimi cokoli podnikneme, půjde o něco unikátního a nudit se rozhodně nebudeme.