Děsilo mě, co přijde po střední škole

Ahoj! Ráda bych se na úvod představila. Jmenuji se Marie, mám ráda lidi, smích, pohyb a tvůrčí aktivity. Na konci května jsem odmaturovala na pražském Waldorfském lyceu. Ačkoli mě škola baví, poslední dva roky mi dávala docela zabrat. Hlavně proto, že jsem na sebe kladla příliš velké nároky. Zároveň mě děsila neurčitost toho, co přijde po střední a hlavně toho, co chci, aby přišlo po střední. Měla jsem proto v hlavě představu velkého pomaturitního prázdninového dobrodružství v zahraničí. Procházela jsem nabídky prací na Islandu, v Nizozemsku, v Řecku, ve Španělsku, v Německu a dalších zemích Evropy, rozeslala svůj životopis na stovky farem a hotelů a dokonce absolvovala i několik pohovorů. Když už to ale vypadalo, že jsem konečně něco našla, nabídka byla zrušena jen 14 dní před plánovaným nástupem.

Pak se mi ale ozvali koordinátoři projektu Learning by bussing (o průběhu samotného projektu se dozvíte víc ve článcích u Káti a Áni), do kterého jsem v tom maratonu hledání dobrodružství poslala svou přihlášku. Na tu jsem ale během měsíce předmaturitního chaosu úspěšně zapomněla. V rámci výběrového řízení do projektu jsem měla rozhovor s jedním z koordinátorů a následně jsem musela natočit video à la motivační dopis. „A proto chci vyzkoušet tenhle projekt. Věřím totiž, že se s každým prožitým zajímavým zážitkem dozvím, mimo jiné, něco nového o sobě samotné. A že mi to možná i pomůže rozhodnout se, jakou cestou se v životě vydat,“ uzavírala jsem své video po vysvětlování situace s mým váháním při výběru vysoké školy.

Studovat, pracovat? Možností je mnohem víc

A víte co? Projekt mi v tom opravdu pomohl. Díky projektu a lidem, které jsem skrze něj potkala, jsem zjistila, že nemám jen těch několik nejběžnějších možností – studovat (ideálně práva, psychologii nebo medicínu) či rovnou začít pracovat, ale že je toho mnohem víc, než bych si vůbec dokázala představit (například nejrůznější dobrovolnické a vzdělávací projekty, neformálněji laděné alternativní vysoké školy a kurzy nebo formálnější vysokoškolské programy ve spolupráci více škol z různých zemí). Pochopila jsem, že je v pohodě, že si ve svém věku nedokážu představit, jak bych chtěla, aby vypadal můj život. A že to vlastně nedokáže docela dost lidí o mnoho let starších než já. Pochopila jsem, že je v pohodě hledat a zkoušet a nechat si dostatek času na rozhodnutí, protože jak se říká v DNS (jedné z organizací z našeho projektu), neexistuje správné rozhodnutí, ale existují rozhodnutí učiněná správně.

Pořád sice nevím, jak bych chtěla, aby můj život vypadal za deset let, i když to ode mě moje okolí často očekává. Nemám vybraný studijní obor, kterým bych si byla jistá, že mě bude bavit. Nevím, jakou bych chtěla mít práci ani jak si budu moct dovolit bydlení, ale už mě ta nejistota nesžírá. Naopak, projekt mě naučil žít v přítomném okamžiku a vytěžit z něj maximum. Naučil mě bavit se nepředvídatelností, improvizací a hledáním řešení za chodu. Převzala jsem si z projektu často opakované motto „learning by doing“ a i když je moje budoucnost nejistější než kdykoli předtím, nebojím se – naopak se těším, co mi přinesou další dny a jakým výzvám budu moct čelit.

Přijmout ostatní takové, jací jsou. Se vším všudy.

Projekt mi toho ale dal mnohem víc. Když se mě někdo zeptá, co pro mě byl nejlepší moment celého projektu, nevím, jak odpovědět. Nedokážu vybrat jen jeden konkrétní zážitek. Celou dobu trvání projektu a další dva týdny po něm, které jsem strávila na letní univerzitě v Prištině, jsem si připadala jako houba, která nasává nové zkušenosti, perspektivy, vědomosti a dovednosti.

Samozřejmě jsem se toho hodně naučila z úkolů, které jsme měli rozdělené – z přípravy jídelníčku, nakupování s přesně stanoveným budgetem, přípravy workshopů zaměřených na neformální vzdělávání i prezentací pro instituce formálního vzdělávání. Mnohem cennější však pro mě bylo to, co jsem se na denní bázi učila komunikací a soužitím s dalšími účastníky.

„Nejcennější na tom je, že člověk naváže vztahy s lidmi, se kterými by se za normálních okolností třeba ani nebavil,“ řekla jedna ze studentek dánské univerzity DNS během rozhovorů o cestách autobusem do Afriky, které jsou součástí prvního roku tamního studia. Odpověď studentky mi zněla zvláštně. Znamená to, že byla okolnostmi nucena se bavit s lidmi, kteří jí byli nesympatičtí? Že byla nucena tolerovat v lidech to, co je za běžného života proti jejímu přesvědčení? Pravdou je, že se člověk v tomto typu projektu se členy svého týmu sblíží na nevšední úrovni – ne protože musí, ale protože to tak nějak přijde samo. Díky reflexím společných situací, sdílením očekávání a obav a mluvení o hranicích prostě začne člověk vnímat ostatní jinak – otevřeněji. Vznikne tak prostředí, ve kterém se cítí bezpečně a sám sebou, prostředí, ve kterém člověk přijímá ostatní takové, jací jsou, se vším všudy. Díky tomu jsem si uvědomila, jak rozdílní lidé vlastně jsou, a každá všední konverzace o ničem mi ukázala nové perspektivy. Člověk si také skrze trávení času s ostatními uvědomí, čeho si váží sám na sobě a na čem by naopak rád zapracoval.

Vztahy vzniklé v projektu jsou pro mě tedy stejně jako pro studentku z rozhovoru také tím nejcennějším, co si z projektu odnáším. I teď po skončení projektu zůstáváme s ostatními v kontaktu – píšeme si, navštěvujeme se a nadále se vzájemně podporujeme.

Najít si vlastní cestu

Na závěr bych ráda podpořila kohokoli, kdo tohle čte: ať se nebojí hledat si svou vlastní cestu a ať se nebojí zkoušet, ptát se a vrhat se do věcí po hlavě. Třeba se, stejně jako já, vrhnete do dobrodružství, které vám od základů změní vnímání světa i sebe sama a pomůže vám překonat nejen překážky, kterým čelíte právě teď, ale dá vám i návod, jak se vypořádat s těmi budoucími.