1. června po středně dlouhém letu s krátkým mezipřistáním v Istanbulu jsem se už hlásil v přijímají organizace CIVS v Nairobské čtvrti Buruburu. Další dva dny mě a další nováčky (převážně z Francie a Německa) provádí Dominik z CIVS základy dobrovolnictví v Keni, místní kulturou a historií.
Po orientačním víkendu přichází na řadu věc, kvůli které jsem sem přiletěl, setkání s ředitelem organizace Tumaini Fund (Fond naděje) Pastorem Davidem. Během hodiny mi vysvětluje, co všechno Tumaini dělá:
· Rehabilituje ženy ze slumů zpátky do společnostní pomocí mikro půjček (viz mikro-financování) které jsou doprovázeny lekcemi zaměřenými na zvýšení ekonomické gramotnosti.
· Organizuje podpůrné skupiny pro ženy nakažené virem HIV ze slumů.
· Získává finanční podporu (lokální a mezinárodní) pro školu ve slumu Kiambiu a pro školu pro nevidomé v oblasti Bungoma.
Následně jsme se s Pastorem dohodli, jak bude probíhat naše spolupráce. Pomůžu mu hlavně s organizováním projektu mikro-financování a získáváním mezinárodní finanční podpory pro školy a začínám zítra. Jestli vím, jak se to všechno děla (a já samozřejmě nevím)? To se neptá. Okamžitě spěchám na byt a vrhám se na všechny informace co internet poskytuje. Prvních pár týdnů to byla pro mě docela horská dráha, ale nakonec se mi podařilo proniknout do života v Tumaini.
Jak to nakonec fungovalo? Přes týden jsme buď navštěvovali projekty nebo jsme v kanceláři vymýšleli, jak dělat věci lépe a veseleji. Víkendy jsem strávil s ostatními dobrovolníky cestováním po Keni.
No a co, že je to mikro-financování? Nejprve je nutné pochopit, že skoro každý člověk žijící ve slumu je „živnostník“. Jeden prodává čistou vodu nebo zeleninu, druhý šije či opravuje oblečení a podobně. Těmto lidem (v našem případě hlavně ženám) jsme na rok půjčili v přepočtu asi 500 korun. Tato malá půjčka může s životem ženy žijící ve slumu udělat velké divy. Samozřejmě poskytnutí peněz samo o sobě nestačí a nic nevyřeší. Zároveň jsme jim radili, jak správně šetřit a co dělat, aby jim jejich „business“ vynesl nějakou „korunu“. Každý týden po mši, kterou vedl Pastor jsme se s nimi sešli a řešili jsme co se jim dařilo, jaké měli problémy anebo zda si jako komunita nemohou nějak pomoci.
V současné době projekt mikro-financování stále pokračuje a já věřím, že až za pár let znovu zavítám do Buruburu, tak uvidím jeho plody. Naopak projekty financování škol už mají za sebou první vítězství a jsem moc rád, že jsem u toho byl. Školu ve slumu Kiambiu jsme úspěšně přesunuli do nové budovy, která má vlastní sociální zařízení a dostatek místa pro všech 80 žáků. Ještě větší úspěch jsme měli ve škole/sirotčinci pro nevidomé v Bungomě. Tato škola byla vždy 100% závislá na finančních a hmotných darech (jak z Keni, tak ze zahraničí), aby nakrmila své studenty. V rámci Tumaini aktivit jsme vybudovali vedle školy oplocenou zahradu, vysázeli ovocné stromy a zeleninu. Dále jsme v zahradě vybudovali orientační systém, který umožnoval, aby se o zahradu dokázaly starat samy nevidomé děti. Díky tomu se škola v Bungomě pomalu stává samostatnou a nezávislou na darech ze zahraničí.
Pochopitelně jedna zahrada neřeší všechny problémy. Vždycky se najde další věc, která se bude muset vybudovat, opravit nebo zařídit. Nicméně je to první krok k dlouhodobému a udržitelnému řešení místních potíží. Což je hlavní myšlenkou všech Tumaini projektů.
Pokud tě příběh Honzy zaujal, můžeš nahlédnout do naší databáze dlouhodobých workcampů a vybrat si ze stovek projektů ve všech koutech světa.
