Začátek a přípravy
V půlce července se mi otevřela nabídka jet do Keni na tři týdny jako dobrovolnice. Vždycky mi připadalo dobrovolnictví v zahraničí jako úžasné dobrodružství a že bych nějakou jinou zemi mohla poznat mnohem víc, ale nikdy jsem si nedokázala představit, že bych jela. Připadalo mi, že je potřeba zařídit tolik věcí a že bych to všechno nedokázala uhlídat.
INEX byl naštěstí ten nejlepší parťák, se kterým jsem mohla plánovat. S jednotlivými zaměstnanci a stážisty jsem se potkala na školení nebo na nákup letenek, pojištění a domlouvání elektronického víza. Všechno jsem mohla s někým probrat, zeptat se na zkušenosti a na názory.
Taky jsem dostala jasný deadline – od chvíle, kdy mě přijali, mi zbývalo zhruba 20 dní do odletu. Nezbylo moc času, abych na něco zapomněla! Každý den jsem zařídila něco jiného, od očkování (pár dní po něm jsem jenom zůstala v posteli, asi žlutá zimnice) přes nákup repelentů a moskytiéry až po postupné balení oblečení a pročítání průvodců.
Připadala jsem si tak připravená, jak jen jsem mohla být na tuhle výpravu do neznáma – vyrazit z Terminálu 1, přestoupit v Dubaji, uletět 6 111 km a skončit kousek pod rovníkem. Letěla jsem největším letadlem ve svém životě a měla jsem zážitek z jídla na palubě i z obrazovek přede mnou. Zhruba za 20 hodin jsem dorazila od dveří v mém pražském bytě až ke dveřím v nairobském domě.
První dny v Nairobi
První dny mi místní dobrovolnická organizace CIVS Kenya nechala na adaptaci. Po nočním letu jsem se potřebovala dospat a další ráno jsem došla do kanceláře kousek od našeho domu na úvodní školení. Mluvili jsme o zdraví a bezpečnosti a taky o náplni mých dobrovolnických dnů. Povzbuzená školením jsem se odhodlala vyrazit sama na průzkum, zatímco ostatní dobrovolnice ještě nepřišly zpátky ze svých pracovišť ve školách a nemocnicích. Byla jsem v Nairobi necelý den a moc jsem si přála něco zažít. Vybrala jsem si Žirafí centrum, kde se starají o ohrožené žirafy Rothschildovy a návštěvníci je mohou krmit. Musela jsem se smát, když se po jídle natahovaly obrovské černé jazyky a malé žirafy pobíhaly mezi staršími. Nairobi mě přivítalo tím nejvíc radostným zážitkem.
Další den jsem jela s Eugenem ze CIVS objevovat centrum města. Vyměnila jsem si eura za šilinky a po pár dnech už jsem všechno automaticky dělila šesti, ať si ceny převedu na české koruny. Prošla jsem se okolo velkých státních budov a z vrcholku kongresového centra jsem v dálce viděla naši čtvrť Buruburu na pomezí bohatší a chudší čtvrti. Nairobi má v sobě hodně kontrastů a různé životní podmínky jsou jedny z nich.
Dny ve škole
Můj hlavní dobrovolnický projekt byla výpomoc na základní škole. Vznikla necelých 7 let zpátky a postupně narostla. Teď má skoro 300 žáků. Zaujalo mě, že tenhle projekt musí být na pravém místě, když je čím dál víc rozšiřovaný.
Každý den jsem dojela do chudší čtvrti, kde se za nenápadnou bránou otevřela barevná škola. Na poměrně malém prostoru byly vedle sebe třídy od před-předškoláků až po konec základní školy. Školu vede ředitelka, která si pamatuje jméno každého žáka, a oni vypadají upřímně nadšeně, když přijde. Nabídla mi, že můžu vypomoct ve třídě těch úplně nejmladších – tedy 2 až 3letých. Paní učitelka se skoro nezastavila, protože kromě vysvětlení děti vždycky potřebovaly pomoct nebo se taky začaly trochu mydlit. Můj hlavní úkol byl připravovat jim na každý den krátký domácí úkol, ale taky jsem občas pomáhala s nakrájením svačin, s rozsouzením sporu a rychle jsem se naučila, co znamená „chci jít na záchod“ (susu).
Děti se každý den naučily pár písmenek nebo nových slov anglicky, šly si hrát na dvorek a spoustu času zabralo, než si všichni dali oběd. Mezi programem (a často i během něho) si dál hrály svoje hry s kamarády v lavici (a občas se trochu popraly) a vymýšlely, čím vším se ještě zabaví. Já jsem se těšila na jejich nápady.
Občas jsem si ale připadala sama, chybělo mi, že nemůžu zážitky ze školy sdílet s ostatními dobrovolnicemi.
Dobrovolnictví v dětském domově
Při společných jídlech jsem poslouchala vyprávění dalších dobrovolnic o dětském domově, kam chodí každý den. Znělo to zajímavě, tak jsem s nimi jednou jela a pak jsem tam strávila celý svůj poslední týden. V CIVS Kenya mě povzbuzovali, ať se stavím na více projektech, a v INEXu mě taky podpořili.
Pokaždé bylo spousta věcí, co dělat. Mohly jsme si hrát se staršími, číst jim knížky nebo si hrát s bublifuky a balónky. S batolaty jsme se navzájem učily jednoduchá slovíčka a procházely jsme se sem a tam. A vždycky bylo potřeba nakrmit, přebalit nebo ponosit několik miminek mladších než jeden rok. Cítila jsem se užitečně a každý den jsme se s dobrovolnicemi vracely unavené, ale dlouho jsme si povídaly o dětech, o všem vtipném a roztomilém, co podnikaly. Občas jsme se potkávaly s místními dobrovolnicemi, s mladou Rachel, co měla čas navíc, a s Lydií, která už je v důchodu a zatím nemá vnoučata. Místní sociální pracovnice nás hodně podporovaly. Přemýšlím, kde zpátky doma bych mohla pomoct takhle dlouhodobě.
Moje objevování Nairobi
Spoustu dní jsem po návratu ze školy nebo z dětského domova zůstala doma spolu s ostatními dobrovolníky, četla jsem si nebo jsem poslouchala audioknížky a volala jsem s kamarády a rodinou. Některé dny odpoledne jsem se ale vydala objevovat části Nairobi, třeba Arboretum, když jsem měla chuť projít se zelení a chvíli posedět na trávě. Nebo jsem vyrážela do obchodů a jiných čtvrtí.
Nejvíc času na objevování jsem ale měla o víkendech. Zajímalo mě několik muzeí, takže jsem navštívila National Archives, Národní muzeum a taky Muzeum Karen Blixenové, což je dům, ve kterém Blixenová žila. Teď je obklopený jednou z nejbohatších čtvrtí.
Měla jsem taky pár plánů na výlet do přírody, tak jsem se procházela Karurským lesem s jasně oranžovou až červenou půdou, která barví i vodu. Obzvlášť v období dešťů se zdejší vodopád barví až úplně dorezava. Při procházce v lese i na Oloolua Nature Trail jsem šla okolo několika jeskyní, kde se skrývali lidé z hnutí Mau Mau bojující proti britské nadvládě. Často jsem v lese (a někdy i ve městě) potkávala opice, které se mi proháněly nad hlavou nebo odpočívaly poblíž.
Nejvíc zvířat v Nairobi jsem ale viděla v Národním parku, který je skutečně hned vedle velkoměsta. Okolo letiště a domů je pro jistotu dvojitý plot, ale na dalších stranách už park ohraničený není a otevírá se do krajiny. Viděla jsem stádo zeber, nosorožce, antilopy a žirafy a za nimi na obzoru vysoké domy. V řece se naložila skupinka hrochů, opodál plaval krokodýl. Popojeli jsme okolo dalších zeber, opic a pštrosů. Někde na dohled byly pořád domy.
V neděli jsem šla do kostela, nejdřív do jednoho poblíž našeho domu. Vyrazila jsem s naší hostitelkou Linet, která mě varovala, že na ranní mši v 7:00 nebude moc lidí, že je to taková kratší mše. Byly jsme tam skoro dvě hodiny a napočítala jsem zhruba 400 lidí. Jinou neděli mě zajímal gospelový kostel se sborem a s víc letniční spiritualitou. Byla spousta dalších denominací, na jejichž bohoslužbu bych ráda zašla, ale to bych musela zůstat mnohem víc nedělí. Nebo dní.
Jednu sobotu jsme s holkami z domu jely na prohlídku největšího slumu v celé Africe, čtvrti Kibera. Přijde mi celý koncept takové prohlídky trochu eticky sporný. A zároveň musím přiznat, že to byl intenzivní zážitek. Šly jsme s jednou neziskovkou, která se snaží na místě hodně pomoci s hledáním zaměstnání a s vytvářením volnočasových programů pro děti. Kibera je jen pár kilometrů od nejbohatších čtvrtí v Nairobi. Pořád si uvědomuju ty kontrasty.
Co na tuhle zkušenost říkám
Teď už jsem nějakou dobu doma. Když zavřu oči, vidím před sebou prašnou cestu a bránu, kterou projdu do ulice s naším dobrovolnickým domem. Pak oči otevřu a ještě chvíli se mi míhají keňské stromy před očima a za nimi velká obloha.
Jsou věci, na které jsem se těšila zpátky do Česka. Těšila jsem se na známý svět, na to, že všem budu rozumět, že se jen tak pěšky vydám klidně skrz celé město. Chci si užít, že jsem teď zase doma, a ještě aspoň chvíli se na všechno okolo sebe dívat trochu víc dobrovolnickým pohledem – co by se tady dalo podpořit?
A třeba se zase jednou vydám na nějakou cestu. A zase pochopím, že je svět ještě větší, než bych si myslela.

