Z Říma na Balkán: Jak a proč jsem vyměnila pizzu za banitsu

Jmenuju se Bára, je mi 25 let a studuju Dějiny umění v Římě. Léto 2026 jsem ale strávila jako dobrovolník na Balkáně. Zajímá vás, jak se stane, že v jednu chvíli pijete espresso s výhledem na Castel Sant’Angelo a o pár dní později natíráte lavičky před Národním palácem kultury v Sofii? Tak čtěte dál!

Jak se to celé upeklo?

Všechno to začalo už v roce 2019, kdy jsem se jako osmnáctiletá zaregistrovala do portálu Evropského sboru solidarity (anglická zkratka ESC). Tehdy jsem ještě neměla skoro žádné zkušenosti, kterými bych mohla políčka svého profilu vyplnit. Navíc jsem se bála mluvit anglicky. Ale měla jsem obrovskou chuť pomáhat, nejlíp zachránit celý svět a všechny lidi na něm!

A teď se se mnou přesuňte do současnosti. Píše se rok 2026 a Bára žije v Římě, ale pořád má chuť pomáhat. A co víc, vzpomene si, že se před sedmi lety zaregistrovala do ESC. Bylo to, jako by mi v podvědomí zůstal check-list a tahle položka si přála být konečně odfajfkovaná. A všechny okolnosti tomu napomáhaly – přede mnou byl poslední rok magisterského studia, poslední rok svobodného studentského života, kdy člověk tápe, hledá, zkouší, kam by se vrtl a kam by potenciálně zapadl.

Začala jsem tedy hledat dobrovolnický projekt na léto. Rozeslala jsem celkem 15 přihlášek. A pak se dlouho, dlouho nic nedělo. Počáteční nadšení vystřídala panika, že „mě nikdo nechce“. Když už jsem se smířila s tím, že tuhle zkušenost budu muset ze svého check-listu vyškrtnout, dostala jsem nabídky od tří organizací zároveň. Bez rozmýšlení jsem si vybrala projekt Colours of Solidarity, který se zdál naprosto ideální – délka: 41 dní (tedy přesně jedny akademické letní prázdniny), náplň práce: umělecké aktivity ve veřejném prostoru, místo: Sofie, Bulharsko.

Šest týdnů, šest dobrovolníků, šesté patro činžáku v centru Sofie

Když jsem dorazila do Sofie, přivítaly mě vysoké sovětské paneláky, neúprosně šedivé a neúprosně tyčící do výšky. Napadlo mě, že celá tahle zkušenost může být jeden velký omyl. Ta myšlenka mě neopustila, ani když jsem s vyplazeným jazykem stoupala do šestého patra činžáku, který se měl stát mým domovem na příštích šest týdnů. Domovem bez výtahu, jak jsem na místě zjistila.

Číslo šest jako by zastřešovalo celý projekt: byt budeme sdílet v šesti lidech. Každý z dobrovolníků si do bytu donesl kromě kufru i svůj balíček kulturních zvyklostí, osobních návyků a očekávání. A jak spolu budeme vycházet? To bylo v bulharských hvězdách. Přivítala jsem se s Dariou, Aliciou, Lorenzem, Joaldem a Sandrou. A naše společná cesta začala.

Hodnoty, ctnosti, integrita… a boje o koupelnu

První dny jsme strávili v kanceláři naší hostitelské organizace „Values, Virtues, Integrity“ Foundation, která sídlí v městské části Lyulin, což je obrovské panelové sídliště, které nápadně připomíná Minotaurův labyrint. Tam nás přivítala Ralitsa, ředitelka organizace, jejíž úsměv od ucha k uchu se člověku vryje do paměti. Přivítal nás taky koordinátor projektu Strashimir, jehož ironie a schopnost mluvit asi deseti jazyky se člověku vryje do paměti jakbysmet. Dostali jsme školení týkající se nastávajících dní a práce, kterou jsme přijeli vykonat, a zúčastnili jsme se aktivit, které nám měly pomoct jeden druhého trochu lépe poznat a pochopit. Nejvíc jsme se ale sblížili, částečně nedobrovolně, díky sdílenému bydlení.

Každý den byl jiný, a přesto měl každý den podobný rytmus: ráno jsme se postupně museli vystřídat v koupelně, a potom jsme se v náhodných seskupeních potkávali u kávovaru. Obyvatelé Sofie tak mohli náhodně narazit na skupinu šesti mladých lidí v bílých trikách s nápisem „volunteer“, jak zmateně pobíhají od autobusu k metru. Často se bojovalo nejen o koupelnu, ale i o to, kdo bude vést skupinu na místo určení. Tam nás pak čekalo šest hodin dobrovolnické práce. Ptáte se, co bylo její náplní? Naše působení mělo hodně různých podob.

Dobrovolnictví v rytmu techna i pozvánka do rádia

První kroky mířily do South Parku, na rozlehlé zelené prostranství poseté „kameny“, nebo lépe, obrovskými betonovými polokoulemi. Zadání znělo: pomalovat. Tak jsme malovali – vodu, kapry koi, lekníny, květiny… Vše bylo tajně zdokumentováno místními, kteří naši fotku nahráli na facebookovou skupinu parku, s popiskem chválícím naši iniciativu (alespoň myslím, protože bulharsky doteď neumím víc než pár slov). Zároveň jsme v tomtéž parku natřeli spoustu oprýskaných laviček. A nejen tam, natírali jsme také lavičky před Národním palácem kultury, kde došlo k nemilému incidentu – zjistili jsme, že nemáme dostatek cedulí „čerstvě natřeno“. Tímto se omlouvám všem obyvatelům Sofie, co se toho dne posadili na jednu z našich perfektně hnědých laviček.

Dalším naším úkolem bylo propagovat mobility v rámci programu Erasmus+ a dobrovolnické projekty místní mládeži. Na to jsme dostali prostor v rámci festivalu Rivers of Sofia, s jehož logistikou jsme pomáhali. Hlavní myšlenkou festivalu, jehož první ročník se konal roku 2020, je obnovit vztah obyvatel Sofie k zanedbaným městským řekám a ukázat, že i řeka může být veřejným prostorem určeným k setkávání lidí. Pomáhali jsme mimo jiné s umístěním uměleckých instalací do koryta řeky – i tady se setkávalo umění se svou schopností proměňovat veřejný prostor a upozorňovat na ekologická a společenská témata. Během festivalu jsme dostali vlastní prezentační stánek, kam jsme se snažili interaktivní formou nalákat co nejvíc mladých lidí, abychom je informovali o možnostech lokálního i zahraničního dobrovolnictví. To bylo přes den – a večer jsme tancovali v rytmu techna!

Největším projektem, který nám byl svěřen, bylo pomalování zdi okolo mateřské školy ve čtvrti Oborishte. Na dlouhé, nevzhledné obvodové zdi se několikrát do roka objevovaly graffiti, a i když se je vedení školky snažilo vždy přetřít, zásah nikdy dlouho nevydržel. Organizátoři nám vysvětlili, že barevný murál by podle jejich zkušenosti mohl snížit pravděpodobnost, že se zeď v budoucnu znovu stane cílem sprejerů. Šest dní jsme horečně pobíhali sem a tam, vybaveni kbelíky s barvami a štětci. Výsledek? Květinový murál s více než patnácti druhy zvířat. A spousta radosti všude kolem.

Vrcholem našeho šestitýdenního úsilí bylo pozvání do Bulharského národního rozhlasu. S lehkou trémou jsme se vměstnali do nahrávacího studia – náš dobrovolnický tým, koordinátor Strashimir a moderátorka Kalina Staneva. Třicet minut povídání o dobrovolnictví, osobních příbězích a našich cestách uběhlo jako voda. Nikdy by mě nenapadlo, že já, se svou introvertní povahou a sklonem schovávat se za písmenka, budu někdy mluvit v rádiu!

A co dál?

Mohla bych psát dál a dál – o tom, jak jsme objevovali krásy Severní Makedonie, o dlouhých večerech strávených hraním karet na terase, nebo o nově nalezených přátelích. O muzeích v Plovdivu a o klášteře v Rile. O výstupu na Vitošu a o tom, jak jsme se skoro ztratili, ale nakonec se přece jen našli. To už si čtenáři dál domyslí.

Tenhle článek píšu z Říma, zatímco můj poslední akademický rok je už v plném proudu. Banitsu jsem vyměnila zpátky za pizzu a „zdravejte“ za „ciao“. A můžu s jistotou říct, že Sofie a Řím jsou dva úplně jiné světy. Šarm Sofie je víc pod povrchem a musí se postupně odhalovat, tak jako jsem ho vrstvu po vrstvě objevovala těch 41 dní. Sofie i celé Bulharsko mi přirostly k srdci, a tam už taky zůstanou.

Kdybych měla možnost vycestovat kamkoli, vybrala bych si na prvním místě Bulharsko? Určitě ne. Ale o to byla tahle zkušenost barevnější a v mnoha ohledech překvapivá: objevila jsem krásu techna, mluvila v rádiu a poznala, že solidarita má nekonečné množství podob.

A teď mě omluvte, musím ještě dopsat jednu diplomku. Vy mezitím můžete třeba otevřít portál ESC a podívat se, které projekty zrovna běží, aby vám náhodou neuteklo jedno velké životní dobrodružství!