Očkovala jsem děti v Ugandě

Blog

Očkovala jsem děti v Ugandě

Naše dobrovolnice Jana se vydala na tři měsíce na projekt do Ugandy, kde pracovala v místní nemocnici. I přesto, že do té doby neměla praktické zkušenosti ze zdravotnictví, dostala se i na operační sál. O tom všem a mnohém dalším nám Jana povyprávěla.


„Já jsem tam jela s tím, že jsem neměla žádné zkušenosti, vůbec jsem nevěděla, do čeho mě zapojí, co po mě budou vyžadovat. První den jsem měla schůzku s hlavním doktorem, řekla mu, co studuju, což je veřejné zdravotnictví, a zeptala jsem se, co bych mohla dělat. On odpověděl, že můžu dělat úplně všechno, že mě zaučí a pokud to půjde tak v tom budu pokračovat, pokud ne, tak náplň změním. Nakonec jsem pracovala jako zdravotní sestřička, i když jsem s tím neměla zkušenosti."



"První týden jsem byla v nemocnici, abych to první všechno okoukla. Doktor mě ale pozval do emergency room. Měli tam pacienta, který potřeboval antibiotika. Já jsem jehlou nikdy nikomu kůži nepropíchla, bylo to pro mě úplně nové. Ve škole jsme žádné praxe neměly. Doktor mi dal do ruky jehlu, ukázal na pacienta a řekl, ať si to zkusím. Zajímavá informace je, že oni jak mají černou pokožku, tak ty žíly nejsou přes tu kůži vidět. Neměla jsem tu znalost, jak to mám napichovat, do jaké hloubky, protože jsem to nikdy nezkoušela. Tak mi pacientka podala ruku a píchla jsem. Klepala se mi ruka, ale píchla jsem správně. A od té doby jsem pracovala v nemocnici na všech odděleních. Vydávala jsem léky v lékárně, pracovala jsem na pohotovosti, na příjmů pacientů a poslední měsíc jsem skončila i na operacích. Šila jsem jako asistent chirurga, pomáhala jsem s anestezií a taky jsem očkovala děti, to bylo asi hlavní. No povolili mi úplně všechno.“


„Jako od bělošky, toho ode mě hodně očekávali. Ale není se čemu divit, mají očekávání, že když je člověk běloch tak ví, co dělá a pomůže jim. Což tak není a dostala jsem se do hodně situací, kdy po mě něco chtěli a já jsem nebyla schopná to udělat. Pracovala jsem i na gynekologickém vyšetření, ale nevyšetřovala jsem, jenom jsem sledovala, jak těhotnou ženu ošetřují. Jedno odpoledne jsem tam ale zůstala sama a byla tam jedna pacientka, která chtěla, abych ji vyšetřila, což jsem nemohla, neměla jsem na to tu kompetenci. Ale ona si stála za tím a chtěla, abych ji vyšetřila já, že chce mé bílé ruce. A to se mi stávalo často, že ti lidi chtěli, abych to udělala já, ale přitom tam měli doktory.“


Kromě toho, že Jana během svého pobytu získávala zkušenosti ve svém studijním oboru, našla si i prostor na poznání okolí.


„Našla jsem si tam partu dobrovolníků, kteří sice dělali na jiných projektech, ale bydleli jsme ve stejném „guesthousu“ a s nimi jsme pak jezdili na výlety. Byli jsme na Nilu na kajacích, byli jsme na Safari. Cena byla sice pálka, původně jsem do toho nechtěla jít, ale nakonec jsem jela a jsem strašně ráda, protože ta příroda je něco úplně jiného. Sedla jsem si pak na střechu toho auta, projížděli jsme areálem, pustila jsem si písničku ze Lvího krále a byla jsem naprosto spokojená. I v Kampale se dá dělat hodně věcí, asi dva týdny jsme chodili i do posilovny (smích).“



Africká země může být pro Evropana plná kulturních šoků a překvapení. I to je potřeba mít na paměti.


„Někdy byla docela těžká komunikace hlavně s muži. Protože vždycky když jsem s někým chtěla navázat kontakt, tak vždycky to skončilo u toho, že se mě zeptali, jestli si je nevezmu a jestli s nimi nebudu mít bílé děti, což je nesmysl, protože ony by bílé nebyly. Takových otázek bylo hodně, ale celkově jsou strašně otevření a přívětiví.“


„Z kulturních věcí toho bylo moc, co mě šokovalo. I když jsem s tím počítala, tak mě to vždycky šokovalo. Nedá se na to moc připravit, každá kultura je jiná, každá společnost má jiné návyky, jinak komunikují.“


„Docela mě překvapilo to, že v Ugandě se smrt bere hodně jinak než u nás. U nás kdyby matce umřelo dítě, tak je to tragédie, jak v rodině, tak v okolí, tak v té nemocnici. Ale když zemře dítě tam, tak maminka neuroní ani slzu. Když jsem se ptala, proč mají tolik dětí, protože průměrný počet dětí v Ugandě je pět a víc, tak mi řekli, že když jich mají třeba sedm, dvě jim zemřou, tak pořád jich pět mají.“


A co by Jana s odstupem času vzkázala dalším dobrovolníkům?


„Aby neváhali a hlavně aby se nebáli. Protože když nad tím člověk začne moc přemýšlet, tak si to může rozmyslet a to si myslím, že je špatně. Já bych jela hned, jak bych o tom uslyšela. Mě to dalo strašně moc – zážitky, práce, osamostatnění. Všechno to člověka změní od hlavy k patě. Jedu tam znova (pozn. studovat na univerzitu), tak to asi mluví za vše.“


Pokud tě příběh Janči zaujal, můžeš nahlédnout do naší databáze a vybrat si ze stovek projektů ve všech koutech světa.


Databáze workcampů


Kontakt

T: +420 222 362 713
A: Varšavská 30, Praha 2
E: inexsda@inexsda.cz
Workcampy: workcamp@inexsda.cz
CHCEŠ BÝT STÁLE V OBRAZE?

odebírej newsletter
FANDÍŠ NAŠIM AKTIVITÁM?

Podpoř nás

Partneři

Tyto webové stránky používají soubory cookies. Pomáhají k jejich funkčnosti a umožňují analýzu návštěvnosti. Více informací o jejich použití a nastavení