Baťova Dobrá Voda

Blog

Baťova Dobrá Voda

Co se vám vybaví, když se řekne „Baťa“? Pravděpodobně vám v hlavě zasvítí červené logo a vzpomenete si na své oblíbené boty, které od Bati máte. Někteří si představí město Zlín a jeho typickou baťovskou architekturu. Já například věděla i to, že byl Baťa křestním jménem Tomáš a že zahynul při leteckém neštěstí. Vůbec jsem ale netušila, že měl Tomáš také nevlastního bratra, kterého pomalu lépe než u nás znají v Brazílii. Dodnes tam totiž existují města, která Jan Antonín Baťa založil a nesou jeho jméno: Batatuba, Bataguassu a Batayporã. To jsem zjistila letos v létě. Vykročila jsem zase po dlouhé době ze své komfortní zóny a rozhodla se teplé místečko v kanceláři na pár týdnů vyměnit za dobrodružství.


Na myšlenku jet do Brazílie mě přivedla má dobrá kamarádka, která pracuje v dobrovolnické organizaci INEX-SDA. Nešlo mi vlastně ani tak o to strávit dovolenou na co nejzajímavějším místě, jako spíše o to podílet se na projektu, který má smysl a díky kterému nebudu tuhle dovolenou brát jenom jako další špendlík na mapě, ale především jako něco, o čem budu moct doma vyprávět. Když jsem se tedy dozvěděla o workcampu v Bataypoře, kde dodnes žijí čeští krajané a kam INEX-SDA vysílá dobrovolníky již deset let, neváhala jsem. Čeština na místech, kde ještě donedávna nebylo nic než džungle! Půjčila jsem si knížky S Baťou v džungli od Markéty Pilátové a Brazílie – návod k použití od Pavla Šembery. Zatímco knížka Markéty Pilátové je spíše román o Janu Antonínovi Baťovi, jeho rodině a těžkých začátcích i koncích v brazilské džungli, příručka Pavla Šembery je opravdu tím nejlepším společníkem, kterého si do Brazílie můžete přát. Všechna varování a doporučení platí na stopadesát procent a navíc vás knížka neskonale pobaví. Do všech situací, které Pavel Šembera v knize popisuje, se v Brazílie určitě dostanete. Obě knihy velmi doporučuji.


Bataypora, tedy Baťova Dobrá Voda v jazyce původních obyvatel, je zhruba desetitisícové město ve státě Mato Grosso do Sul na středozápadě Brazílie. Nese sice jméno po Baťovi, stejně jako jedna z místních škol, a na kruhovém objezdu, který by se dal označit za centrum města trůní na podstavci Baťova busta, avšak za založením města a jeho rozkvětem stojí ještě jiný významný Čech. Tedy přesněji řečeno Moravák. Baťův blízký spolupracovník Jindřich Trachta, původem z Veselí na Moravě, jehož potomci v Bataypoře dodnes žijí a spravují pamětní centrum, kde se ukrývá nepřeberné množství archivních materiálů mapujících osidlování Brazílie českými emigranty. Osudy jsou to vskutku nesmírně zajímavé a pohnuté. A není nutné hledat jen v archivu. My jsme měli to štěstí poznat se s donou Marinou, manželkou Jindřicha Trachty, která má 93 let, ale vitalitu, vtip, šarm, lesk v očích a krásné husté stříbřité vlasy, by jí mohla závidět kdejaká třicátnice. Dona Marina ještě pamatuje doby, kdy v Bataypoře nebylo nic, jen džungle, a ona spávala s revolverem pod polštářem. Její děti zase pamatují, jaká to byla nádhera, když maminka s tatínkem tančili tango. Celé město se tenkrát prý rozestoupilo, aby jim udělalo prostor.



Podobných historek jsme slyšely spoustu. Bohužel už ne česky. Z dětí Jindřicha Trachty neumí česky plynně už nikdo. Občas jim vytane na paměti nějaké slovo, nejčastěji název jídla nebo nadávky. Přirozeně. Je opravdu úsměvné, když se z portugalštiny najednou ozve „prašivý kluk“, nadávka, kterou pan Trachta očividně často používal. Nutno však podotknout, že přece jen se tu člověk s češtinou ještě setká, a to především z úst pana Evandra Trachty, nejstaršího vnuka Jindřicha Trachty, který kromě svého povolání veterináře a dobré duše Bataypory ještě zastává místo honorárního konzula (ano, v Bataypoře je dokonce i honorární konzulát České republiky!), kde jsme byly přijaty několik dní po našem příjezdu. Zdi zde zdobí moravské motivy a když nás pan Evandro oslovil, zda chceme kávu, nejednalo se o kávu, ale rovnou o moravskou slivovici. Krásnou staromilskou češtinou mluví také paní Dolores Baťová, vnučka Jana Antonína Bati, která je také jednou z hrdinek výše zmíněné knihy od Markéty Pilátové. Bohužel jsme se s ní setkaly jen krátce, ale i tak jsem jí stihla předat knížku v hanáčtině Tož bať, protože paní Dolores se dodnes o moravské zvyky, obyčeje, kroje a nářečí velmi zajímá. Občas nás se slovy „Ahoj, jak se máš?“ zastavovali i lidé na ulici, kteří se účastnili kurzů češtiny, které v Bataypoře již několik let probíhají. A aby té české kultury a slivovice nebylo málo, u pamětního centra stojí typický český rozcestník s turistickými značkami, který vás informuje, že do Zlína je to odsud 10 582 kilometrů daleko.


Ale zpátky k workcampu, kterého jsme se letos zúčastnily celkem tři. Tři holky z Moravy a tři týdny dobrovolné práce. Měly jsme na starost především pamětní centrum Jindřícha Trachty, tedy jeho zvelebování a úklid. Hrabaly jsme listí na zahradě, okopávaly jsme záhony, sázely květiny, zpívaly a tančily moravské písně a tance s malými Brazilci v místní škole, a také jsme připravovaly a organizovaly oslavu 1. výročí moravské kapličky (kopie kapličky z Veselí na Moravě) a Pražského Jezulátka, které mají Brazilci v nesmírné úctě. Především jsme však utužovaly vztahy s krajany a vnesly jim do života trochu ryzí moravské krve. Odměnily nás královsky. Nejen ubytováním a skvělým jídlem (které by vystačilo na samostatný článek), ale především zážitky a neskutečně pohodovou a přátelskou náladou, která je v Brazílii opravdu nakažlivá. Bude to znít neuvěřitelně, zvlášť pro nás Čechy, kteří už jsme prakticky zvyklí na nabručené výrazy v ranní MHD, ale v Brazílii mě několikrát bolely tváře od toho, jak jsem se neustále musela usmívat. Vůbec ne jen tak ze zdvořilosti, ale protože se tam prostě člověk tak dobře cítí. Když jsem se jednou, jen tak, aby řeč nestála, zeptala jednoho krajana, co se chystá dělat příští den, místo aby odpověděl něco jako „no coby, půjdu do práce, posedím v hospodě, podívám se na televizi“, odvětil: „Budu si užívat života.“ A o tom přesně Brazílie je.


Tedy Brazílie taková, jak jsem ji poznala v Bataypoře. Nikdy nezapomenu na jeden z posledních dnů, kdy jsme s dobrovolnicemi jen tak seděly na lavičce na hlavní třídě a popíjely jsme marakujový džus. Hlavní křižovatkou zároveň projíždí velké džípy místních kovbojů, děti ze školy na kole s telefonem v ruce, do toho potulní psi, kteří tu žijí volně jako kočky, ale nikdo se nesrazí, všichni jsou účastníci provozu, který tu nemá moc pravidel, ale nikdy se nic nestane. Tady se prostě všichni tak nějak vnímají a respektují a i ti psi přesně ví, kdy do silnice mají vkročit. Zkrátka tudo bem!


Potomci českých emigrantů, kteří z Evropy prchali v několika vlnách (před válkou a před komunisty), jsou Brazilci každým coulem, ale přece jen v nich ještě koluje kapka česko-moravské krve. Jejich zájem o nás a naši zemi je ohromný. Česká republika je pro ně fascinující zemí plnou pohádkových hradů. Trochu romantická představa. Stejně jako ta naše, že Brazílie je země exotické fauny a flory. Což bezesporu je. Avšak podobně jako v Čechách nemáme jen hrady a v zimě sníh, tak ani v Brazílii to není jen o fotbalu a kávě. Brazílie je země obrovských rozdílů a rozměrů. Já z ní viděla jen nepatrnou část. Vypravit se na víkendový výlet se tu totiž moc nenosí a vlastně to není ani tak jednoduché. To, co na mapě vypadá jako kousek, znamená ve skutečnosti nejméně patnáct hodin autobusem, který ani nejede na čas. S tím je potřeba v Brazílii počítat. Ono ale není od věci někdy jen tak zůstat na jednom místě a o to více nasát místní atmosféru a nechat se jí prostoupit. Člověk o něco lépe pochopí, jak tu lidé žijí a proč jim nevadí to, co my Evropané máme neustále tendenci řešit. Potvrdila jsem si zase po dlouhé době o čem je cestování. Rozhodně to není o fotkách na Instagram. Je to o souvislostech. O rozšiřování obzorů. O toleranci. O poznávání (mimo jiné i sebe sama). A taky je to o návratech, protože ne nadarmo se říká „všude dobře, doma nejlíp“. I když v Bataypoře se člověk vlastně cítí tak trochu jako doma.


Napsala Petra Baštanová


Pokud vás tento stručný článek zaujal a chtěli byste se o Bataypoře, Brazílii nebo workcampu dozvědět něco víc, neváhejte mě kontaktovat (bastanova.petra@gmail.com).


Užitečné odkazy:
www.bataypora.cz
www.tudobem.cz


Pilátová, Markéta. S Baťou v džungli (Torst, 2017).
Šembera, Pavel. Brazílie – návod k použití (Titanic, 2017).
Pilatík, Kamil, Štreit, Jindřich. Braziliáni z Česka (Společnost přátel umění, 2009).


Kontakt

T: +420 222 362 713
A: Varšavská 30, Praha 2
E: inexsda@inexsda.cz
Workcampy: workcamp@inexsda.cz
CHCEŠ BÝT STÁLE V OBRAZE?

odebírej newsletter
FANDÍŠ NAŠIM AKTIVITÁM?

Podpoř nás

Partneři

Tyto webové stránky používají soubory cookies. Pomáhají k jejich funkčnosti a umožňují analýzu návštěvnosti. Více informací o jejich použití a nastavení