Jak ses dozvěděla o workcampu?
V klubu Mixér.
Přemlouval tě někdo k účasti?
Ty. (smích)
Je někdo, kdo tě odrazoval? 
Hodně lidí. Skoro všichni.
To jsem ráda, že jsem nad nimi nakonec vyhrála. Čím tě odrazovali?
Smáli se, že jedeme děla „blbečky“ a nic si neužijeme. Že jedeme jen pracovat.
A bylo to tak?
Určitě ne. Předčilo to všechna moje očekávání, rozhodně to nebylo jen o práci ale o tom, jak trávit čas s lidmi z jiné kultury. Zábavy bylo taky dost.
Proč ses nakonec rozhodla vyjet na workcamp?
Mám ráda dobrodružství, ráda poznávám nové věci. Ráda jdu do něčeho, co neznám.
Ty jsi musela přemlouvat Jirku (přítele)?
Ani ne. Rád plní, co si přeju. Ale jo, ovlivnila jsem ho, aby se zúčastnil. Sám by nejel.

Jak jsi vnímala cestu do Francie? 
Zničující, vyčerpávající.
Myslíš tím dlouhá? 
Jo. Ale zase jsem viděla spoustu věcí, které bych jindy už neuviděla, třeba TŽV, kterým jsme jeli všichni poprvé. V letadle jsem se hrozně bála, ale zvládla jsem to.

Jaká byla tvoje náplň práce? 
Vyzkoušela jsem si doslova mužské práce, bourali jsme část zdi na stavbě, ze kterého měl být second hand. Krom toho jsem se podílela na práci na zahradě, a na práci v kuchyni.
Jak sis představovala průběh workcampu? 
Úplně jinak určitě.
A jak?
Představovala jsem si, že dům bude součástí velké zahrady. Ale zahrada byla celkem malá, a museli jsme k ní docházet.
Zklamalo tě to?
Asi jo.
Proč je pro tebe velká zahrada důležitější?
No protože mám celkově ráda velké zahrady a představovala jsem si, že tam budeme trávit většinu času. Hodně jsme trávili čas na ulici před barákem.
Lišila se skutečnost od tvého očekávání? 
Ano. Na druhou stranu musím přiznat, že mě mile překvapily ty výlety. Protože i přesto, že jsme měli ten program (pracovní) tak jsem si představovala, že budeme jen na zahradě ale aktivit a výletů bylo fakt dost. Myslím, že jsme poznali velký kus Francie.

Je něco, co tě opravdu hodně překvapilo? 
Určitě chování těch lidí (dobrovolníků).
Jak tě překvapilo?
Ta důvěra mezi nimi, jak spolu bydleli.
Je to něco, s čím se tak často nesetkáváš?
No tak jako, já kdybych si nechala u nás otevřené dveře, tak bych tam už nic nenašla. To je to, co mě tam tak mile překvapilo. Dveře do domu i do pokojů byli stále otevřené.
Myslíš, že je to dobře? 
Určitě, přála bych si to i tady.

Je něco co tě zklamalo?
To jak na nás byli připraveni, s pitím a jídlem.
Jídla a pití bylo málo?
Pak už ne, ale ten první den jo. Nebylo se vůbec čeho se chytit.
To byl strašný večer vid? (S Anničkou jsme zůstaly vzhůru do tří ráno).
Vzpomínám, jak jsi mi dělala čaj.
Tys ten čaj nechtěla pít, že? 
Byl horký.
Jen kvůli tomuhle? Tam byli i jiné důvody ne?
Už si to nepamatuju.
Dělala jsem ti čaj do hrnku.
A jo, už si to pamatuji, štítila jsem se.
Proč ses štítila? 
Protože to bylo špinavý.
Mě to připadalo pouze staré. Vím, že ten hrnek jsem umyla saponátem a přelila vařící vodou a i po tom jsi nebyla schopná z něj pít, špinavý už rozhodně nebyl. Mě prostě odradil první pohled a pak už jsem se prostě napít nemohla, je to prostě všechno v hlavě.
Já ti nakonec musela udělat čaj rovnou do tvé vlastní flašky a ten jsi vypila?
Jo.

Když ses vrátila, na co se tě tvé okolí ptalo a co jsi jim odpovídala?
Zajímalo je moře a tak dále, hlavně výlety. Všichni viděli z fb fotky, a říkali, že to tam je krásný.
Ohledně práce se tě nic neptaly?
Ne.

Od workcampu uběhlo už skoro dva měsíce. Pozoruješ ve svém životě nějaké pozitivní změny, jejichž příčinu bys našla ve své účasti na workcampu?
Jo, určitě, v první řadě jsem si uvědomila, že si musím vážit každého okamžiku stráveného s rodinou, protože jsme tam byli sami.
Takže se ti stýskalo?
Ano, strašně moc. V druhé řadě, jsem si uvědomila, že je nutné vážit si všeho, co mám bydlení, jídlo, oblečení no prostě všechno. Přišla jsem na to, že mě to naučilo být odvážnější, a že i v tak krásných podmínkách to tam na mě bylo drsný, když se nad tím zamyslím.
Co tam pro tebe bylo drsné? 
Nechci říct, že byli chudí. Byli vděční za něco, co pro nás bylo normální.
Co třeba? 
Třeba oběd. My si ho doma nevážíme, často nám nechutná, ale oni snědí vše, co se přinese na stůl, protože nic jiného už prostě není.
Myslíš, že jim to vadilo?
Právě že ne a to je tak pěkný na tom.
Ty jsi byla ochotná sníst všechno, co ti připravili?
Ne (smích).
Proč?
První důvod – nádobí. Jiný přístup k mytí nádobí a jiné zvyky.

Dozvěděla ses něco o sobě? 
Že bych se rychle naučila mluvit anglicky.
Jo, bylas na to šikovná. Plánuješ to? 
Určitě. Připadá mi, že angličtina je docela jednoduchá. Určitě víc, jak němčina.
Tebe teď čeká maturita z němčiny, že?
Jo. Ale teď si trochu víc věřím. I přesto, že jsem neuměla mluvit anglicky, tak jsem měla pocit, že jim rozumím.

Všimla jsem si tam, že umíš perfektně komunikovat, jak se říká „rukama nohama“. Hodně cizích slov pochytíš a všímáš si hodně neverbálních signálů.
Fakt? Tak díky. Ale myslím si, že jsem se jen nestyděla, a opravdu jsem se toho snažila, co nejvíce pochytit a dorozumět se.
Jsi ráda, že jsi vyjela?
Určitě. Bylo tam spousta problémů, ale už vše přešlo a mě zbyli jen krásné vzpomínky.

Rozhovor vedla Jana, účastnice workcampu v roli doprovodné vedoucí a pracovnice organizace Člověk v tísni, o. p. s.

Skupinu z nízkoprahového klubu Mixér hostovala francouzská organizace Réseau d’Entraide Volontaire – Solidarités Jeunesses Occitanie, která byla založená malou skupinou místních obyvatel v roce 1974. Sídlí ve dvou domech v centru vesnice Beauvoisin, kde hostováním lidí z různých kultur, generací a sociálního prostředí podporuje objevování a sdílení tradicí, zvyků, nálad a snů.
Naše skupina pomohla organizaci s péčí o komunitní zahradu a s renovací domu.

Dobrovolníci vyjeli na projekt v rámci programu Dobrovolnictví pro všechny, jehož provoz je možný i díky finanční podpoře Nadačního fondu rodiny Orlických a individuálních dárců. Děkujeme