Před začátkem workcampu jsem vyšetřila ještě čtyři dny dovolené, které jsem se rozhodla využít na prozkoumání hlavního města Mexico city. Tato metropole čítající více než 9 milionů obyvatel ležící v nadmořské výšce 2240 nad mořem si mě od prvního okamžiku po vystoupení z letadla získala svoji přátelskou atmosférou, příjemným podnebím a milými obyvateli.
Během těch pár dní jsem stihla vidět vše co doporučoval průvodce, včetně dechberoucích pyramid ve „Městě bohů Teotihuacánu“ vzdálených asi 50 km od města.
Prvního září už jsem byla opět na cestě směr letiště, tentokrát s cílovou destinací Puerto Vallarta. Na letišti mě čekalo milé překvapení v podobě druhé české dobrovlnice Anežky, se kterou jsme si od prvního okamžiku padly do noty. Od této chvíle jsme zažívaly dobrodružství společně a že jich bylo hodně.

Po příjezdu do Guayabitos jsme se ubytovaly ve velice skromně zařízeném pokoji a vzhledem k horkému a vlhkému podnebí zamířily ihned do hotelového bazénu. Během odpoledne jsme se postupně seznámily s dalšími účastnicemi workcampu Giselou a Melindou. V této dívčí partě jsme pak trávily dny i noci, někdy ve společnosti místních biologů nebo vedoucího želví organizace a zároveň majitele hotelu Vicenta. Vicente byl pán ve středním věku, který nám byl po celou dobu workcampu nablízku. Trpělivě nám vysvětloval, jak zacházet s želvími vajíčky, jak se chovat k dospělým želvám, na co si dát pozor, předával nám své zkušenosti a odvyprávěl nespočetně zážitků. Díky němu a jeho pomocníkům jsme pronikly do místního i želvího života.

Každý den byl vzhledem k závislosti na přírodě a od toho se odvíjející náplně práce jiný, ale o to různorodější. Nikdy by mě nenapadlo, že můj den bude jednou začínat východem slunce na pláži během hledání želvích vajíček. Netušila jsem také, jak hřejivý a zároveň dojemný pocit budu zažívat při pozorování čerstvě vylíhnutých želviček ťapkajících do oceánu, začínajících tak jejich boj o přežití. Bylo krásné a uspokojující vidět, že každá činnost má smysl.

Těch necelých čtrnáct dní mě posunulo zase o krok dál za mé hranice. Na noc na pláži pod širým nebem plným hvězd, kdy jsme během pozorování želvy kladoucí vajíčka spatřili krokodýla jen pár metrů od nás nezapomenu asi nikdy.
Ve volných chvílích jsme stihly vidět snad všechny pláže v okolí, ochutnat místní speciality, udělat si přátelé mezi místními a psychicky si odpočinout od hektického evropského života.
Až do této zkušenosti jsem neměla ponětí, jak náročná může být ochranitelská činnost. V našem případě jsem ochraňovaly želvičky od zvířecích ale i lidských predátorů a zvyšovaly tak jejich šanci na dožití se dospělosti. Celá situace je však mnohem komplexnější, než se zdá.
Fyzická pomoc nás dobrovolníků pomohla Vicentovi ušetřit čas, který mohl věnovat boji za ochranu želv na vyšší úrovni. Jeho vděčnost za naši práci spolu s nezapomenutelnými zážitky a vzpomínkami jsou tedy pro mě tou nejkrásnější odměnou, kterou jsem za tuto dobrovolnickou činnost mohla dostat. Když k tomu přičtu nová přátelství, zlepšení si španělštiny a pár suvenýrů v podobě tequily a chilli lízátek, letět dobrovolničit do Mexika byla ta nejlepší náhoda co se mi tento rok přihodila. „Viva México“ Jitka

Potřebuješ si připomenout začátek? Přečti si Jitky předodjezdový článek.