„Jsem hotový. Hotový, ale šťastný,“ řekl Erwin, který si na zádech nesl nejen svůj batoh, ale i dalších 7,5 litru jablečného džusu. Byli jsme na cestě na nástupiště na tišnovském nádraží. Stejně jako poslední dva týdny, jsme pozorovali slunce zářící ze světle modré oblohy na zlatavé listy všech stromů kolem nás. Měli jsme štěstí na dokonalé podzimní počasí. Při práci venku, v posledních dnech a také nyní při loučení. Tomáš, místní partner workcampu v Předklášteří, odměnil každého dobrovolníka velkým množstvím jablečného džusu, který jsme si před několika dny sami vyrobili. Je úžasné, že jsme si mohli odnést plody našeho workcampu – i když se pronesly. 😀

„Jsme hotoví, ale šťastní, to je naprosto přesné vyjádření,“ řekla jsem Erwinovi a měla na mysli i další dva workcampy, které jsem od konce srpna vedla. Když jsem stála na nádraží, nabalená batohy, karimatkou a jablečným džusem, připadalo mi to jako dokonalé uzavření mých workcampových zážitků v Česku.

Každý workcamp mě naučil něco nového, přinesl mi výzvy, cenné kontakty i přátelství. Protože jsem předtím vedla dva jiné workcampy a školení vedoucích workcampů v Německu prostřednictvím své vysílající organizace IBG e.v., věděla jsem, jaká námaha mě čeká, na čem chci jako campleader pracovat a na co se konkrétně zaměřit. Nakonec jsem vždy čelila nečekaným, na první pohled zdrcujícím situacím, které jsem zvládala o něco lépe a s větší jistotou než dříve.

Moje workcampy

To se týkalo mého prvního workcampu v České Kamenici nedaleko Děčína a německých hranic, kde jsme se spolu s další vedoucí a našimi osmi dobrovolníky věnovali práci u památníku obětem druhé světové války a těm sudetským Němcům, kteří zde byli umučeni (více se o tom můžete dočíst zde).

Počítal se do toho i můj druhý workcamp ve Tvarožné Lhotě u Bílých Karpat a slovenských hranic, kde jsme ve dvou campleaderech a šesti dobrovolnících pomáhali o víkendu připravit a vést festival na oslavu místního ovoce.

A počítal se i můj třetí workcamp v Předklášteří nedaleko Brna, kde jsme se třemi dobrovolníky objevovali společné česko-německé kořeny skrze historii a jazyk a zároveň jsme v klášteře a jeho okolí pomáhali s pracemi jako je zahradničení nebo výroba jablečného džusu.

Skupina udává tón

Na první workcamp jsem se rozhodně cítila nejlépe připravená. S druhým campleaderem jsme si skvěle sedli. S místním partnerem, starostou České Kamenice, jsme byli poměrně často v kontaktu a měli jsme pro dobrovolníky připravený super program se spoustou vzdělávacích i volnočasových aktivit.
Popravdě, tehle workcamp byl nejen pro mě osobně, ale i pro některé naše dobrovolníky asi velmi silný zážitek. Slyšet od pamětníků o jejich deportaci z bývalého Československa na vlastní uši bylo pro nás neuvěřitelně objevné a poučné a pro naši práci smysluplné. Kromě poznání česko-německých historických a politických vztahů si z tohoto workcampu také odnáším silné skupinové propojení.

Přestože téměř do konce projektu nepřestávalo pršet a celou dobu jsme spali ve stanech, našli jsme řadu způsobů, jak se s počasím vypořádat. Užili jsme si mnoho her, jedna dobrovolnice zahrála na několik svých nástrojů, poslouchali jsme náš společný hudební playlist a také jsme si vyprávěli zajímavé příběhy. Všichni se aktivně a kreativně zapojili, abychom ze své situace vytěžili co nejvíce. Jsem hrdá na to, že jsem mohla iniciovat a dávat podněty k těmto nápadům a podílet se na tvorbě příjemné atmosféry.
Byla jsem moc ráda, že jsem dokázala zvládnout a uklidnit některé konflikty a nedorozumění uvnitř skupiny. Vyskytl se také problém s jedním členem místní komunity, který měl docela temperament. Byla jsem hrdá na to, že jsem mu dokázala čelit v klidu a nakonec si naši dobrovolníci dokázali z některých vypjatých situací udělat i legraci. Bylo pro mě velmi důležité znovu si uvědomit, že lidé mají různé potřeby, které je nejlepší řešit podle jejich různorodých osobností.

O českém jazyce

Jedna věc je naučit se jazyk, druhá věc je závislost na ne zcela rozvinuté jazykové dovednosti. Před svým prvním workcampem jsem byla ráda, že při nákupu rozumím většině pokladním, nějakým konverzacím v kanceláři INEXu a i některým českým e-mailům.
Když uprostřed projektu onemocněl druhý campleader a musel odjet domů, uvědomila jsem si, že teď jsou tyto dovednosti dost důležité nejen pro mě, ale pro celou skupinu, protože jsem najednou byla jediný člověk, který uměl česky (alespoň do té míry, do jaké jsem to zvládala). Byla jsem si však jistá, že ty nejdůležitější věci budu schopna sdělit.
Nakonec se mi například podařilo vysvětlit cizím lidem, kteří procházeli kolem našeho tábora, co děláme (no, sice vtipně, ale přece!), říct dobrovolníkům, jak získat lístek na autobus a přilákat návštěvníky místního festivalu k účasti na našich jazykových hrách u našeho workcampového stánku. Hlavně jsem si začala mnohem víc věřit při mluvení v češtině, i když jsem chybovala a musela jsem se doptávat.
Tato sebedůvěra mi stále pomáhá být trpělivější a spokojenější s mým vlastním učebním procesem, ale také mít větší pochopení pro ostatní, kteří se učí anglicky nebo německy. Takže moje zpráva pro všechny studenty jazyků: My to dokážeme!!! 😀

Objevný víkend

Nikdy předtím jsem se nezúčastnila žádného víkendového workcampu, a tak jsem byla zvědavá, jaká bude tato zkušenost. Bude tam ten speciální „rodinný“ pocit, který jsem obvykle na workcampech zažívala? Budeme schopni pracovat dostatečně efektivně a přitom si najít čas na prozkoumání okolí?

Nyní mohu na tyto otázky odpovědět jednoznačně ano, i když samozřejmě jiným způsobem. Zejména během kratších projektů je důležité vytvořit dobrovolníkům prostor pro sdělení jejich přání, pocitů a potřeb a stává se to také větší výzvou. Mě a druhému campleaderovi se, ale podařilo udělat si na dobrovolníky a skupinová setkání čas, i když jsme už začali pracovat, sklízet nějaké ovoce a stavět festivalové stánky hned poté, co většina dobrovolníků dorazila do kempu. Naučila jsem se více důvěřovat schopnostem jednotlivých dobrovolníků a tomu, jak je povzbudit a motivovat pro naši práci nebo jim dát větší důvěru, pokud ji potřebují. Během tohoto víkendu jsme navíc měli věkově nejrozmanitější skupinu. Nezáleželo na tom, jestli je nám 19 nebo 70, mohli jsme společně pracovat, smát se stejným vtipům a učit se jeden od druhého. Bylo inspirativní nejen to, že jsme si mohli v tomto dynamickém skupinovém procesu více důvěřovat, ale také sledovat, jak společně rosteme. Krátká, ale neméně cenná a intenzivní zkušenost campleadera.

Závěrečný sprint

Přestože jsem se cítila připravena vést třetí workcamp, když jsem se toho tolik naučila z předchozích dvou, cítila jsem také velké vyčerpání. Byl to projekt, který jsem chtěla vést od února, kdy jsem nastoupila do INEXu. Moc jsem se těšila nejen na vedení skupiny dobrovolníků, ale také na to, že se dozvím více o česko-německé historii a poznávání jižní Moravy. Nechtěla jsem se cítit vyčerpaná a nervózní, ale přesto jsem se tak cítila, takže jsem se s tím musela nějak vyrovnat, ať už se mi to líbilo, nebo ne. A i když jsem byl unavená a vyčerpaná rychleji než při jiných workcampech, nakonec to byl jeden z nejpříjemnějších a nejeduaktivnějších zážitků. Během žádného jiného workcampu jsme se třemi dobrovolníky nedělali tolik různých úkolů. Dělali jsme vše od sklizně jablek, výroby jablečné šťávy, zahradničení, práce s kamenem, výletů do Brna a okolí, poznávání česko-německé historie a jazyka, výměny s tamní komunitou a objevování příběhu jedné sudetské Němky prostřednictvím jejích dokumentů, které předala obci.

Během těchto různorodých prací jsem se naučila především pracovat a být strukturovanější, a to kvůli dobrovolníkům i kvůli sobě. Naučila jsem se vážit si toho, že jsem si na každého z dobrovolníků mohla udělat mnohem více času, vést s nimi hlubší rozhovory a mohla je podpořit v tom, aby vyjádřili sami sebe a své potřeby, protože byli jen tři. A také jsem se naučila lépe se o sebe starat a požádat o soukromí, pokud jsem ho v situaci workcampu potřebovala. Pro mě jedno z nejcennějších učení v této době.

Rozloučení

To vše se mi honilo hlavou, když jsme tam s Erwinem a jablečným džusem čekali na vlak do Prahy. Vrátit se domů a moci si odpočinout. Nabrat síly na další workcampovou sezónu. Protože i když workcampy mohou být rozhodně vyčerpávající a intenzivní, podle mě nabízejí ty nejcennější zkušenosti, které se ničemu jinému nevyrovnají. Pomáhají mi přeskočit vlastní stíny vždy o kousek dál. A jsem si jistá, že mohou být skvělou zkušeností i pro mnohé další.

Pokud se chceš podívat blíže na to, co jsem já a ostatní dobrovolníci v této workcampové sezóně zažili, podívej se na výběr stories na Instagramu nebo sleduj #JuleWorkcampuje a #sodvahou.

Potřebuješ si připomenout začátek? Přečti si Jule předodjezdový článek.