Volunteers Best News! – nejlepší dobrovolnické příběhy a fotky 2015

Zajímají tě inspirativní příběhy a postřehy z dobrovolnických projektů, které bourají stereotypy?
Připravili jsme pro tebe výběr těch nejlepších dobrovolnických příběhů a fotek, které jsme nasbírali během kampaně Volunteers Best News! spojené s Evropským rokem rozvoje 2015

Ilustracni1
Ilustracni2
Ilustracni3

Co bylo cílem Volunteers Best News!

Cílem této kampaně, která spadá do rámce Evropského roku pro rozvoj 2015 (European Year for Development 2015), konkrétně pod projekt s názvem Ambassadors of Change – Effective Communication for Sustainable Development, bylo informovat o inspirativních projektech a zajímavých osobnostech, které usilují o pozitivní změnu ve společnosti. Prostor dostaly také nejrůznější detaily a postřehy dobrovolníků, které se zpravidla do médií nedostanou.

All 3 logos

Naši dobrovolníci se tak stali tvůrci dobrých zpráv, o které se s tebou nyní chceme podělit. Prvních 12 fotografií doplněným příběhem bylo představeno a oceněno v rámci Volunteers Best News – ocenění veřejnosti na naší akci a kulatém stolu Ambassadors of Change: Mezinárodní den dobrovolnictví v prosinci 2015. Za pozornost stojí ale i dalších 31 příběhů, fotografií, myšlenek a dojmů. Více k tématům Evropského roku rozvoje 2015 také na FB.

Přejeme ti příjemné a inspirativní čtení.

Oceněné příběhy a fotografie

Barbora Nechanická: Dobrovolníkem v gruzínském komunitním centru.

Barai

Sednete si na židle bokem do kruhu a položíte se na kolena člověka za vámi. A pak to začne – vedoucí hry vytahuje židle a hráči se snaží udržet. Tento energizer jsem se naučila v klubu pro mládež v gruzínské Kodě, kam jsem vyjela jako dobrovolnice díky programu GLEN. Energizer opakujeme na našich setkáních každou sobotu, abychom prověřili soudržnost skupiny – vydržet chvíli úplně bez židlí jsme zvládli už na potřetí! Klub se schází v komunitním vzdělávacím centru zřízeném pro lidi, kteří museli opustit své domovy v Jižní Osetii při válce v roce 2008. Dobrovolnictví, tolerance, genderové nerovnosti či Halloween party – to jsou některé z akcí a témat, které členy klubu zajímají.

Barbora Nechanická: Genderové problémy a divadlo.

Vbn2 nechanicka glen kodacec ii

Během své stáže v Gruzii v Komunitním vzdělávacím centru v Kodě jsem přihlížela školením o genderové problematice. I když jsem nerozuměla ani slovo, viděla jsem, jak účastníci zapáleně diskutují, jak si mladí a staří vzájemně naslouchají a pojmenovávají palčivé problémy, kterým čelí ženy v gruzínské společnosti. Pomocí metody divadla Fórum ukazují situace ze života, ve kterých dochází k diskriminaci nebo útlaku, a přemýšlejí, jak nejlépe reagovat. Na fotce hrají scénku z maršrutky (místního minibusu), kde došlo ke konfliktu kvůli náboženství, etnicitě a pohlaví některých cestujících.

Anna Sveřepová: Dobrovolnictví není diagnóza.

%c3%81ja %c5%a0ve%c5%99epov%c3%a1

Před výjezdem na svůj první workcamp jsem si myslela, že typický dobrovolník je mladý student s až radikálním zápalem pro nějakou věc, že neustále vede filosofické debaty na vážná témata, že s ním asi nebude moc legrace, protože to se přece vzájemně vylučuje. Pak jsem ovšem zjistila, že s představou typického dobrovolníka je to úplně stejné jako s představou typického Rusa – potkáte prvního, co nemá rád vodku, a rázem zjistíte, že jste na to šli celou dobu špatně. Tak i mě čekal šok, když jsem zjistila, že dobrovolník se může vyskytovat v odrůdě přátelské, uzavřené, ztřeštěné, cynické, líné, brblající, neustále hladové, masožravé i vegetariánské. A že dobrovolnictví není diagnóza. Že jsou všichni ti lidé naprosto normální.

Lenka Křičková: Ukrajina.

Krickova lenka pantata taxikar

Když jsme první den dorazili po mnohahodinové úmorné cestě ukrajinskými autobusy do místa konání workcampu – vesničky Pidkamin na západní Ukrajině – zjistili jsme, že nás čeká ještě poměrně dlouhý výšlap na kopec. Jakmile nás viděl kolemjedoucí pán, sám se nabídl, že nám nahoru vyveze zavazadla.

Lenka Křičková: Ukrajinští kluci a kobylky.

Krickova lenka kdo si hraje  nezlobi

Kluci v malé české vesničce říkali, že doma mají dost hraček, ale stejně si úplně nejradši hrají s vlastnoručně nasbíranými kobylkami.

Martina Osičková: Bečov nad Teplou, setkání s místním průvodcem

Martina osi%c4%8dkov%c3%a1

Štěpánka Jislová: Polský tábor smrti.

Stepanka jislova chelmnsky pamatnik

Naše práce spočívala v očišťování a katalogizaci předmětů, které po sobě zanechali Židé zavraždění v táboře smrti v polském Chelmnu nad Nerem. Muzeum stojí přímo na místě bývalého tábora, a tedy naše pracoviště se nacházelo tamtéž.

Štěpánka Jislová: Lžičky v polském táboře smrti.

Stepanka jislova 50000 l%c5%bei%c4%8dek

Naše práce spočívala v očišťování a katalogizaci předmětů, které po sobě zanechali Židé zavraždění v táboře smrti v polském Chelmnu nad Nerem. Do rukou se nám tak dostávaly často velmi osobní předměty, a to v neskutečném množství. Na místě se našlo např. přes 50 000 lžiček.

Štěpánka Jislová: Co dokáže dobré počasí a atmosféra ve skupině.

Stepanka jislova jemna prace

Naše práce spočívala v očišťování a katalogizaci předmětů, které po sobě zanechali Židé zavraždění v táboře smrti v polském Chelmnu nad Nerem. Prvních pár dnů bylo těžkých pro všechny, příliš jsme nemluvili, zvlášť pokud se nám dostaly do rukou osobnější věci. Díky slunečnému počasí a především naší úžasné dobrovolnické skupině pochmurná nálada časem opadla.

Veronika Kupková: Zpět ke společným česko-německým kořenům.

Veronika kupkova spln%c4%9an%c3%9d sen,

V saské části Krušných hor působí organizace Grüne Schule grenzenlos, které jsem se stala na rok součástí v rámci EDS. Kromě environmentálních („grüne“) projektů pořádá i mezinárodní vzdělávací akce („grenzenlos“) – a jednu takovou, česko-německou, jsem měla na starosti.

Během projektového týdne Zpět ke společným kořenům – Zurück zu den gemeinsamen Wurzeln pro studenty z Duchcova a z Brand-Erbisdorfu, který byl i filmován, jsme pátrali po společných kořenech a kulturních vazbách v česko-německém pohraničí. Nalézt historickou kontinuitu, zvlášť na české straně hranice (Ústecký kraj), nebylo pro dnešní teenagery snadné, ale pomohli nám s tím krušnohorští pamětníci. Obě skupiny účastníků – čeští a němečtí studenti i čeští a němečtí senioři – se setkaly a sdílely svoje životní příběhy. Mnozí z nich mluvili o detailech z dětství a o životě v pohnuté době poprvé po 70 letech! Celé setkání bylo velice inspirativní a napomohlo k odbourání stereotypů, které jsou v médiích – i kvůli našim politikům – tak často prezentované.Projekt tak dostal osobní rozměr a historické události přestaly znamenat jen abstraktní „číslo“.

Jednomu pamětníkovi z Krušných hor, který byl po 2. sv. válce odsunutý z ČSR, a který teď žije v Sasku, se splnil sen. Odsun zažil jako malý kluk a celý život doufal, že potká Čechy, kteří se nebudou chovat jako tehdejší revoluční gardy. Doufal v setkání s obyvateli ČR, kteří budou přátelští; které budou zajímat osobní prožitky a city spíše než politická hesla; kterým půjde o porozumění a usmíření. A to se mu letos – po 70 letech – konečně splnilo.

Veronika Kupková: Co dělají s odpadky v Barmě.

Veronika kupkova let's join

Během projektu GLEN v Barmě, kterého jsem se letos zúčastnila, jsem působila na škole, která připravuje budoucí barmské leadery. Škola nabízí alternativu k tradičnímu vzdělávání – studenti řeší projekty zaměřené na praktické dovednosti, aktivní občanství, komunitní rozvoj. A co v současné době „pálí“ místní, to je nakládání s odpadky. Odpadový management tu téměř nefunguje, proto studenti např. pomáhají se sběrem odpadků v okolí. Jak jejich množství ale omezit (když jsou často velmi obtížně v přírodě rozložitelné), aby jich nebylo tolik? Kam s nimi, když neexistuje žádné recyklační zařízení?

„Odpadek“, když už ho musíme „mít“, znovu použít! Dát mu další smysl! A tak se z jednoduché školní výzvy Rethink – Reuse – Reduce stala přehlídka kreativních návrhů o tom, jak znovu využít plastové lahve, čínské hůlky (těch je v Barmě plno!), nebo třeba tetra pak. Tak se připojte!

Veronika Kupková: Hitchock v barmské knihovně.

Veronika kupkova free library for all

Během stáže GLEN v Barmě a návštěvě bývalého hlavního města Rangúnu jsem potkala charismatickou dámu, která v přízemí svého domu provozuje „knihovnu“. Některé exponáty (v barmštině i angličtině), lze zakoupit, jiné, jako např. Hitchcock (ten je její oblíbený), jsou k zapůjčení přes noc. Nebo zkrátka přijdete a čtete si tu!

Další příběhy

Tomáš Linder: Afrika, to nejsou jen krize a problémy.

Když čteme o Africe, tak čteme o krizích. A zapomínáme, že uprostřed mnoha potíží pořád žijí lidé, kteří mají podobné sny, strachy a tužby jako my. Afrika v médiích, to jsou obrazy hladomoru, rozvrácených států, dětských vojáků, nemocí. Ne že by tyto „trable“ neexistovaly, ale Afrika není jen o tom. Afrika je také Darius, třicátník, jenž začal podnikat s jedním šicím strojem a dnes vlastní mimo jiné farmu a obchody s kopírkami a výrobou razítek ve třech městech. Nebo Keagan, sedmadvacetiletý účetní s podílem ve farmě a v hostelu, který rozjíždí popovou kapelu a byznys s rybami.

Lukáš Policar: Jak se vzdělávají dívky v Jemenu.

Policar

Dívčí vzdělávací centrum Girls World Communication Center (CGWC) leží skryté v jedné z uliček hlavního města Jemenu – Sana´a. Nad jeho vchodem visí nápis „English courses and girls internet club“. Před dvoupatrovou budovou parkuje modrá Škoda Fabia, která patří ředitelce centra paní Gabool Almutawakel. Ta nás vítá a záhy nám ukazuje třídy pojmenované po slavných jemenských osobnostech ženského pohlaví. V jedné z nich zrovna probíhá školení. Na stole vrní projektor a lektorka Amani dokončuje svou powerpointovou prezentaci v angličtině. Po jejím skončení ještě nahlížíme do sklepa, kde je malá anglická knihovna a čerstvě zařízená počítačová laboratoř. Jsme nadšeni.

Od svého vzniku v roce 1998 se centrum GWCC věnuje podpoře žen a dívek v jejich cestě za vzděláním a vlastní kariérou. Studentky si zdokonalují angličtinu, učí se pracovat s počítačem a dále se mohou zaměřit na různé aspekty práce občanské společnosti. Specializují se pak například na lidská práva, demokracii či mediální studia.

Petra Vymětalíková: Jak jsem ve Vietnamu ochutnala hada.

Pokrmem pro nás určitě neobvyklým, který je ve Vietnamu k dostání, je had. U Hanoje je “snake village”, kde je chovají a zároveň jsou tam restaurace, které je připravují. Řekla jsem si, že také kousek hada ochutnám, ať vím, oč jde. V restauraci jsme si objednali „grass snake“, bylo nás 11, takže nám doporučili tři kousky. Všechny tři hady usmrtili před námi a postupně nám z hada naservírovali skoro vše. Když jsem viděla ty pohárky, v ten okamžik jsem si říkala, že to asi nepůjde a začala jsem se nenápadně rozhlížet, kde jsou toalety. Všichni jsme to ale nakonec přežili ve zdraví a já ochutnala trochu skoro od všeho. Upřímně, kdybych nevěděla, že je to hadí maso, tak bych to nepoznala. Byla to zajímavá zkušenost.

Lenka Schröpferová: Nigérie na vlastní kůži.

Občas se kamarádi opravdu nestačili divit. „Kde jste byly celý den?“ ptali se večer v baru. „Udělaly jsme si malý výlet,“ smála jsem se. „A kde jste sehnaly auto?“ „Nikde, jely jsme samy autobusem.“ „To ti teda nevěřím, pěkně kecáš.“ „Fakt, úplně samy jsme prošly celý Lagos Island. Došly jsme na trh, kde je stanoviště busů, vlezly do toho, co křičel ʽObalende CMSʼ a ten nás svezl na autobusák do města. Tam jsme si chytily tříkolku a nechaly se hodit k muzeu. No a stejně tak i zpáteční cestou.“

Celkově jsem dělala věci, které „oyibos“, jak se bílým lidem v Lagosu říká, většinou nedělají. Jezdila autobusem, jedla místní jídlo z pouličních stánků, pila vodu z pytlíků, chodila pěšky v dešti a k nelibosti místních obchodníků věděla přesně, kolik co stojí. Přijela jsem do Nigérie jako dobrovolník na tříměsíční stáž do neziskové organizace Search and Groom přes program GLEN. Měla jsem tak možnost poznat Nigérii daleko víc zblízka než při pouhém cestování.

Markéta Lančová: Jak mě Keňa naučila čekat.

Chvilka pro sebe bylo něco, na co jsem se jako dobrovolnice v Keni doopravdy těšila. Teď, zpátky v Česku, mě nenapadá její jediné rozumné využití. Prostě už jsem si odvykla. Odvykla jsem si také času. V Nairobi byl čas jen orientační jednotka. Ze začátku to bylo kruté, ale poté, co jsme na schůzku, která měla být v půl sedmé ráno, čekaly ozářené červenými paprsky vycházejícího slunce a pozorovaly, jak stoupají ke své polední pozici, jsme se přestaly na hodinky dívat. Ráno znamená po probuzení a všechny ostatní časové údaje jsou prostě někdy později. Keňa mě naučila čekat. Prodleva vlaků kratší než dvě hodiny mi vůbec nedělá problém. Dříve jsem se stresovala, byla naštvaná a odvolávala všechny schůzky. Dnes spokojeně sedím na lavičce a odevzdaně koukám do prázdna. Přemýšlet nad tím, jestli mi něco neuteče, mě ani nenapadne.

Markéta Lančová: Když je možnost volby na unavující.

Lancova

Po návratu z Keni, kde jsem působila jako dobrovolnice, nastal problém při prvním pokusu o nákup v supermarketu. Ne že by v Nairobi neměly velké obchoďáky, styl nakupování byl ale diametrálně odlišný. Tak především jsme nikdy nekupovali nic do zásoby, ostatně bez ledničky to jde těžko. Vždy jsem nakupovala jen to, co jsem v následujících hodinách vařila a na co byla zrovna chuť. Teď ale stojím zmatená uprostřed Kauflandu a nevím, co tam vlastně dělám. Mezi přeplněnými regály vlastně nemám hlad a ani nevím jestli, co a pro koho vlastně vařit. Odcházím s chlebem a mlékem, které jsem mohla koupit klidně až další den. A co jíst přes den? Nebaví mě přemýšlet, jestli dnes půjdu do menzy, Ponorky nebo do Greenbaru. Tři měsíce jsem obědvala chapatí mix v jednom pouličním „hotelu“ a bylo mi dobře. Rozmanitost možností, kterou bych si teď měla užívat, mě spíš unavuje.

Šárka Cihlářová: Řeka Delgermoron.

Cihlarova

Na břehu řeky Delgermoron usedla
a vypočítávala poměr mezi rozlohou
a počtem obyvatel této země.
Na ploše dvacetkrát větší, než je
Česká republika, žije třikrát méně lidí
než v naší zemi.
Přemýšlela, jak bude tato země vypadat
po přílivu masového turismu. Snad si díky
své rozloze zachová onen kouzelný ráz.

Na břehu řeky Delgermoron usedla
a vzpomínala na lidi, které tu potkala.
Nezapomene na klid a vyrovnanost,
která z místních sálala a která ji naučila
zvykat si na věci, se kterými tu bojovala.
Záležitosti, které ji zprvu vytáčely,
ale postupně se staly samozřejmou součástí jejích dní.
Bez nich by pobyt tu nebyl opravdový.
Přála si, aby na to nezapomněla.

Jiří Renza: V Keni mi nic nechybělo.

Celkově jsem jako dobrovolník strávil v Keni tři měsíce. Dva a půl z toho ve východním Nairobi, a že ve východním, se dá těžko opomenout. Trochu jako starý Berlín, i Nairobi se dělí na dvě části. A centrum města, které dominuje té západní, už je proti místu, kde jsem žil, docela jiný svět, umělý svět velvyslanců, businessmanů a turistů z celého světa. Ani na východě jsme ale nežili v bídě. Elektřina fungovala; voda tekla po většinu čtvrtku a pátku, v koupelně našeho hostitele dokonce regulérně teplá. Řekl bych, že nám nic nechybělo; hned před domem stál obchod, který by nabídkou předčil kdejaký maloměstský supermarket. A toho ovoce všude kolem, toho koloritu a života…

Kateřina Štěpničková: Učitelkou v Zambii.

Stepnickova

Zatímco si dělám přípravy na výuku, do našeho kabinetu přírodních věd právě vkráčelo kůzle, zamečelo, otočilo se a zase odešlo. Tak tohle by se mi v Evropě nestalo. J Ostatně se tyto dveře vůbec netrhnou – zambijští studenti jsou zvídaví, staví se jen tak pozdravit, pořád se mě někdo na něco ptá (hot témata jsou: jak to vypadá v Česku, zda je možné studovat v Evropě, jestli jsem vdaná a jaké to je učit black people).

Výuka začíná v 7:00. Studenty čeká 9 hodin po 40 minutách s jednou přestávkou okolo půl jedenácté. Já mám dneska hodinu zeměpisu v 10. A a biologie v 11. A. V jedné třídě mám 43 žáků a ve druhé 62.

Odpolední program pro studenty je stejně nesmlouvavý jako náročné dopoledne: preparation – povinné odpolední samostudium, kroužky, úklid a znovu preparation. V rámci kroužků jsem začala se studenty cvičit jógu. Během posilování břišních svalů se ozývá zoufalé naříkání – musím je holt trochu potrápit. J Jinak je ale jóga chytla, teď za mnou chodí, kdy zase budeme cvičit.

Klára Vacková: Kamarádi ze slumu.

Vackova

Po snídani vyrážíme do práce. Slum, ve kterém pracujeme, není daleko, ale cestu zdržuje zastavení se na několika místech, abychom pozdravili spoustu lidí, kteří, jak se zdá, o náš pozdrav stojí. V podstatě se jedná o naše kamarády, kteří se tady (v Ugandě) tvoří zázračně rychle. Naším oblíbencem je David, kterého jsme povýšili na patrona naší ulice. Jeho slovní zásoba v angličtině je omezena na „Ahoj, jak se máš?“, „fajn“ a „díky“. I to však stačí na pětiminutový rozhovor, doprovázený potřásáním rukou a někdy dokonce objetím. Zrovna včera večer jsem Davida potkala a chtěla si s ním plácnout na „high five“, když tu mě najednou objal. Zaskočení vystřídal úsměv na tváři a potvrzení pro mě samou, o jak přátelský národ se jedná. Kromě Davida zdravíme prodavače stánků s ovocem a zeleninou, kde denně nakupujeme ingredience na večeři. Taky si plácneme se spoustou dětí, které se kolem nás shluknou a část cesty nás doprovází.

Tereza Janíková: Energie tuniské mládeže.

Janikova

Nikdy mě nepřestává fascinovat, jak zapálení a energičtí mladí účastníci našich workshopů v Tunisku jsou. Je pátek odpoledne a v příjemně klimatizované místnosti sedí asi dvacet lidí, holky, kluci, muži, ženy. Pravda, polovina z nich se po deseti minutách zvedá s tím, že poslední autobus domů bohužel zrovna odjíždí, s takovým množstvím jsme ale stejně nepočítaly. Deset je pro participativní metody tak akorát. Tématem je podpora aktivního občanství mládeže, cílem výměna názorů a pracovních postupů, inspirace, stimulace, metodou společná diskuze, role play a tak dále. Než přejdeme ke konkrétním aktivitám, rozproudíme diskuzi, co pro nás osobně znamená aktivní občanství. Práva, povinnosti. Respekt, solidarita, aktivita. Absence násilí, společenský dialog. Demokracie.

Veronika Zrníková: Ideální město podle etiopských dětí.

Zrnikova2

Náš úsměvně krkolomný pokus představit dětem v amharštině, že pocházíme z Česka, Německa a Francie rozbil počáteční ostych a jakmile se rozdaly pastelky a papíry, jazyková bariéra docela padla. Zadání bylo jasné: “Namaluj své vysněné město”. Děti možná netuší, kolik obyvatel žije v jejich tří set tisícovém Bahir Daru v Etiopii, za to ale dobře vědí, co by tu rády dělaly, kde se cítí bezpečně a že tu chybí dětské hřiště. A tak se vesele malovalo, skluzavky a houpačky, fotbalové hřiště, stromy, pelikáni a hroši na jezeře, ale i banky, nemocnice, fabriky a hotely, takzvané “symboly” bohaté společnosti.

Zrnikova1

Obraz ideálního města, který jsme společně s místními nakreslili, zdaleka nevyjadřuje potřeby pouze rozvojové země. Podpora místní ekonomiky, udržitelná doprava, energie, “nulový” odpad, místní potraviny a pitná voda, odpovídající bydlení pro všechny, kvalitní veřejný prostor, a to vše pro šťastný život komunity bez neblahých dopadů na přírodu. Tak jako všude jinde jsme v Etiopii potkali šikovné lidi se smyslem pro dobrou věc, kteří jsou otevření každé radě a zároveň ji tak docela nepotřebují.

Šárka Maroušková: Jak jsem se přestala cítit anadé.

Někdy v prvních dnech mého dobrovolnického pobytu v Barmě mi místní toulavej pes sebral před školou botu a já musela zpátky do hotelu jet na kole bosa. A myslela jsem si, že to tu asi vážně nebude lehký. Pak jsem se naučila místní slovo anadé – necítit se anadé – v češtině necítit se zavázán nebo nemuset děkovat. Situaci, kdy je tento výraz vhodný použít, jsem se brzo naučila rozpoznat. Byl to ten moment, kdy jsem s někým místním seděla v tea shopu nebo na večeři, chtěla jsem zaplatit, ale ono to nešlo, vždyť jsem host, a tak přece za sebe nebudu platit, když jsem pozvaná, a ať to nechám na příště, na někdy jindy, ještě bude příležitost, a hlavně že se nemusím cítit anadé. Ze začátku jsem šermovala svojí peněženkou před obličejem svojí barmské společnosti, ale nemělo to smysl a nakonec jsem se vždycky nechala pozvat. Druhou životní lekcí hned po bosé jízdě na kole tedy bylo naučit se přijímat dary bez pocitu nemístné a zbytečné vděčnosti.

Klára Vacková: Barmská káva ve Verandě.

Veranda

Barmské komunitní centrum a kavárna Veranda je zhmotněním potřeby neutrálního prostoru, kde se budou lidé moci setkávat, diskutovat a inspirovat. V Barmě totiž donedávna neexistovala svoboda tisku, projevu a sdružování. Lidé nemohli organizovat žádné veřejné aktivity, hovorům na ulicích a v čajovnách naslouchala tajná policie. Komunitní centrum si kavárenskou aktivitou vydělává na vlastní provoz a další zisky vkládá do pořádání komunitních aktivit v kavárně. Zároveň je to také prostor, kde mohou mladí lidé ze znevýhodněného prostředí získat svou první pracovní zkušenost. Mladé návštěvníky kavárna láka i díky volnému internetovému připojení, rozrůstající se knihovničce, informační tabuli, pravidelným workshopům, přednáškám a filmovým projekcím. Veranda vychází z místní inspirace i možností, vznikala organicky, podle toho, kdo co uměl a kdo zrovna přiložil ruku k dílu. Dalším z cílů kavárny je totiž mimo jiné propagovat odpovědnou spotřebu.

Vendula Brtnická: Cizincem ve vlastní zemi.

Po návratu z dobrovolnického pobytu v Ugandě jsem skočila do rozjetého semestru – ze školy jsem odcházela s tím, že se budu raději učit doma nebo psát seminární práce, ale brečela jsem do polštáře a hořekovala, jak mi Uganda chybí a že je mi tady zima. Ten známý, prvopočáteční pocit, že nepatřím nikam a nikdy patřit nebudu, jsem ale musela docela rychle poslat pryč. Vlastně to bylo spíš sebeuvědomění, že jsem do toho uspěchaného západního světa ani patřit nechtěla. Ještě dobrého půl roku po příjezdu, jsem vždy 19. dne v měsíci truchlila, pouštěla si ugandskou hudbu a vzpomínala na dramatický odjezd.

Celý rok jsem přemýšlela nad tím, co mi několik měsíců na tak odlišném kontinentu dalo a vzalo a zdali mě toto dobrodružství nějakým způsobem změnilo. Přemýšlela jsem nad různými věcmi. Jak můžu k zemi, odkud pocházím, cítím takové odosobnění? Co vede mladé cestovatele stát se nomády a cizinci ve vlastní zemi?

Eva Janů: Belgie je jako pupek světa.

Janu

V Belgii jsem před svým příjezdem na dobrovolnický pobyt nikdy nebyla. Vždycky mi připadala v rámci Evropy málo zajímavá. Nyní ale můžu s čistým svědomím říct, že Belgie není tak nudná, jak by se mohlo zdát. Je tu spousta věcí k vidění a snad i spousta věcí k divení. Tahle země toho má hodně společného s naší. Žije tu přibližně stejně obyvatel jako v České republice, všichni Belgičané jsou náležitě hrdí na své (výborné) pivo a jen velmi neochotně přiznají, že ani to české není špatné. Země je to malinká a stačí vám dvě a půl hodiny na cestu z jednoho konce země na druhý. Jednoduše si tu můžete připadat jako na pupku světa, Paříž je za rohem, Amsterdam dvě a půl hodiny vlakem, Londýn hned za kanálem – tady je prostě blízko všude. Neznamená to ale, že jsou tu všichni zahledění jen do sebe, až na výjimky jsem nikomu nemusela vysvětlovat, kde moje země leží nebo jakou má historii. Ty proslulé výjimky potvrzující pravidlo ale opravdu stály za to.

Marianna Gabzdilová: Co si o Evropanech myslí v Mexiku.

Říká se, že člověk si začne uvědomovat vlastní kulturní identitu až při setkání s jinou kulturou. Nejinak tomu bylo i u mě v Mexiku. Česká rozlišovací schopnost stran této středoamerické země většinou sahá pouze k typickým klišé, jakými jsou kaktus, chilli, sombrero a tequila. Něco pravdy na nich bezesporu je, vždyť věhlasný kaktus je i ve státním znaku, s chilli se setkáte na každém kroku – dokonce i ve zmrzlině a jiných sladkostech – a jet do Mexika a neochutnat tequillu, to je jako navštívit Paříž a přehlídnout Eiffelovku. Neméně zajímavé jsou i předsudky, které si Mexičané spojují s Evropany. Snad nejrozšířenější je v Mexiku domněnka, že Evropané, především pak Francouzi, se velmi málo myjí, a proto také neustále vynalézají nové a nové parfémy. Nicméně pro většinu Mexičanů je rozhodně lepší nemytý Evropan než jejich bílí sousedé ze severu.

Marianna Gabzdilová: Mañana – láska k daru života.

Gabzdilova

V souvislosti s Mexikem se často zmiňuje slavné mañana, mañana, které si většina z nás spojuje s mexickou leností. Zkrátka „co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra“. Tak to úplně ovšem není. Uvědomila jsem si to na návštěvě jedné mexické rodiny. Bydleli ve velmi chudém obydlí, přesto mě i z toho mála, co měli, doslova hostili, bez ohledu na to, zda jim zbyde dost jídla na další dny. Při pomyšlení na jejich nuzné poměry mi všechny nabízené lahůdky poněkud hořkly v ústech, v Mexiku se však pohostinství neodmítá, protože to by byla doslova urážka. Nemohla jsem si ale pomoct, a tak jsem o svém pocitu promluvila nahlas. Hostitel se na mě jen bodře usmál a řekl: „Proč myslet na to, co bude zítra, když žijeme dnes“. Kdepak lenost, zablesklo mi, spíš láska k daru života. A to je asi to nejdůležitější, co se v Mexiku máte možnost naučit.

Hana Brejchová: Díky za všechno, Ghano!

Brejchova

Když přípravy na moji první dobrovolnickou cestu vrcholily, několikrát jsem se přistihla, jak si vyčítám: „Co jsem si to zase vymyslela? Jet do Afriky… vždyť je tam hlad, bída, špína, spousta nemocí.“ Naštěstí jsem tlaku našich poněkud zkreslujících médií a mých známých nepodlehla a vyrazila. A nelitovala. Svět jsme sice nespasili, ale svým malým dílem (v mém případě zvyšováním povědomí o HIV a AIDS) jsme přispěli k něčemu, co může být základem a motivací pro práci ostatních. V neposlední řadě jsme získali spoustu zajímavých a užitečných zkušenostní, které jsou k nezaplacení. Díky za ně, Ghano!

Viktor Šabacký: Afrika oslavující život.

Sabacky

S dobrovolnictvím jsem pár zkušeností měl. Ale s Afrikou? Vůbec. Afriku jsem vnímal jako Evropany silně poznamenaný kontinent, jehož původní obyvatelé mezi sebou válčí, trpí hladomory, a když náhodou ani jedno, tak před něčím takovým aspoň utíkají. Vybral jsem si tedy pro jistotu Ghanu, Afriku pro začátečníky, kde žádné extrémní situace nehrozily. S údivem jsem našel lidi smějící se, zpívající, tancující, oslavující život…

Lucie Kořítková: Dobrovolníkem v USA

Koritkova

Když někomu řeknu, že sem byla ve Spojených státech jako dobrovolník, tak to zní trochu divně. Pomáhat se jezdí většinou do Afriky či Asie, ale bohatá Amerika? Spring Lake Ranch – komunita složená přibližně z třiceti rezidentů a stejného počtu zaměstnanců – mě zaujal svojí myšlenkou. Malá skupina lidí, která spolu sdílí každodenní radosti i starosti. Většina klientů tam přichází kvůli problémům s drogami nebo alkoholem. Jiní jsou schizofrenici nebo mají jiné psychické poruchy. Když jsem s nimi mluvila, jen málokdy jsem měla pocit, že jsou „jiní“… Ve skutečnosti jsem nikdy nepotkala tolik skvělých a inteligentních lidí na jednom místě. Přijela jsem s představou, že budu hrozně užitečná, pomůžu spoustě rezidentů… ale realita byla trochu jiná. Měla jsem pocit, že mě tam vlastně ani nepotřebují. Nepotřebovali, ale přesto to mělo smysl. Než jsem odjela, zjistila jsem, kolika lidem jsem pomohla jenom tím, že jsem si s nimi povídala. Nebyla jsem pro ně zaměstnanec, ale kamarád.

Kamila Sirotná: Malá netradiční škola v Koreji.

Sirotna1

Škola Jakeun Hakgyo, což v korejštině znamená “malá škola”, je to alternativní škola pro děti ve věku 12 – 15 let. Ve třech třídách má zhruba 45 žáků, takže je opravdu malá. Filozofie školy je založena na třech základních principech – buddhismu, ekologii a vztahu ke komunitě. Všechna tři témata se při bližším pohledu úzce dotýkají a vytváří neobvyklý studijní program. Úkolem dobrovolníků je studentům zprostředkovat kulturu své země, ukázat jim, že za hranicemi Koreje je celý svět a metodou konverzace a hry je motivovat ke studiu angličtiny.

Škola je internátní, takže děti jsou tu celý den. Výuka začíná ranní hodinkou, kdy si všichni, děti i učitelé, společně 20 minut čtou, každý svou knihu, a pak buď meditují, nebo se uklání pro mír a lepší svět. Následuje výuka až do dvanácti, a po obědě už povětšinou lehčí a volitelné předměty (šití, práce se dřevem, stříhání vlasů, japonština, tradiční korejské bojové umění, tradiční korejská hudba a zpěv a capella) a taky odpolední klub, který jsme jednou týdně vedly jako dobrovolnice.

Sirotna3

V pondělí a ve středu odpoledne celá škola farmaří – na školních pozemcích, nebo na pozemcích kláštera Silsangsa, nebo se pomáhá někomu z komunity, které vznikla okolo kláštera. Komunita, komunitní život a heslo “Já jsem, protože ty jsi. Ty jsi, protože já jsem” jsou jedním z pilířů filozofie školy a úzce souvisí s buddhismem a jeho představou vzájemné závislosti všeho na světě.

Kamila Sirotná: Vtipkující buddhističtí mniši.

Sirotna4

Poznat blíže buddhismus byla jedna z mých motivací pro účast na dobrovolnickém projektu v Koreji. Něco jsem doma četla, ale měla jsem strach z neznámého a taky velký respekt. Hned v druhém týdnu projektu jsme dostaly možnost setkat se s představeným kláštera Silsangsa – k našemu velkému štěstí žil a studoval dlouhou dobu v Indii, takže mluvil anglicky, a domluvili jsme si pravidelná setkáni nad četbou, kterou nám doporučil. Byly jsme překvapené, že i hodně dalších mnichů mluvilo anglicky, buď dříve cestovali, nebo angličtinu uměli ze školy. Zjistily jsme, že mniši hodně vtipkují, dělají si legraci jeden z druhého, často se smějí a vůbec nejsou tak odtažití a vážní, jak se může na první pohled zdát. Jako každý, i oni mají své slabosti, například utíkají zadními vrátky z kláštera koupit si něco sladkého.

Sirotna5

Aleš Nečas: Výuka angličtiny v thajské klubovně.

Necas

Jedním z míst, kde jsme se v Hat Yai (největší město na jihu Malajského poloostrova) scházeli jako dobrovolníci, byla společenská klubovna. Přes den, ale zejména večer co večer, se tam setkává skupina až dvaceti lidí se zájmem učit se angličtinu. Počet studentů není konstantní, ale z dlouhodobého pohledu kontinuálně narůstá. Mezi zájemci sice tu a tam bývají i děti, ale přichází převážně dospělí toužící po zdokonalování se v anglickém jazyce. Kromě toho, že evidentně mají dobrý pocit a radost z učení se něčemu novému, mají zájem objevovat i rodné jazyky dobrovolníků (řekl bych, že zpravidla platí čím obtížněji vyslovitelný, tím zajímavější a zábavnější, což ostatně velmi přiléhavě platí právě pro thajštinu samotnou z pohledu opačného). Vzájemně si užívají interakci, komunikaci, a přátelství s lidmi, kteří jsou toho času mezi nimi a zároveň či především jedněmi z nich.

Jan Jelínek: Ghanský černý trh jak byste ho nečekali.

Jelinek

Jednou o víkendu jsem jel do Kumasi, druhého největšího města Ghany o populaci cca 1,5 milionu obyvatel, rozměnit peníze. Šel jsem na černý trh, protože zdejší obchodníci nabízejí výhodnější kurzy než „kamenné domy“, a navíc jsem s nimi měl dobrou předchozí zkušenost. Chlapík se ale tentokrát podíval na mých 60 Euro a prohlásil, že u sebe právě nemá dostatečný obnos ghanských cedi (zdejší měna, čti sídý), a tak si pro ně musí skočit. Odběhl i s mými penězi, než jsem mu v tom stihl zabránit. Minuty ubíhaly hrozně pomalu a i přes neustálé uklidňování staříka, který ve směnárně také pracoval, byla ve mně malá duše. Kdyby se chlapík nevrátil, mohl bych býval nadávat leda sám sobě. Naštěstí se ale po dlouhých osmi minutách objevil i s odpovídající částkou v cedi. Moje vděčnost byla v tu chvíli bezmezná. Co mě však také velmi překvapilo, byla reakce ghanských kamarádů, když jsem jim tuto příhodu vyprávěl. Nikdo se moc nedivil, že se ten chlapík vrátil! To jen dokazuje, že vzájemná důvěra je v ghanské společnosti na neuvěřitelně vysoké úrovni. Ostatně uznejte sami, že v Česku by obdobný scénář s největší pravděpodobností happy-endem neskončil…

Michal Dudek: Máme se od Afriky co učit.

Dudek

Náš evropský život byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl na delší dobu odcestovat z Evropy pryč. Neustálý běh rychlostí geparda za ničím, starosti ohledně malicherností nebo vnímání peněz jako veličiny hodnotící naše úspěchy. Vždyť všechny tyto pojmy jsou naprosto bezcenné. Podstatná část lidí v Keni, kde jsem působil jako dobrovolník, je bohatší než kdejaký mzungu (Evropan, tedy jakýkoliv běloch), i když má v kapse sebevíc peněz. Všichni mzungu se od lidí v Keni po morální stránce mají co učit. A i já jsem se toho za dobu strávenou mezi nimi hodně naučil.

Štěpán Kyncl: Indonésie mě naučila být vděčný.

Kyncl

Můj čtyřměsíční pobyt v Indonésii? Lidé, prostředí, krajina, kultura, poznání, zážitky, to vše mi připravilo vzpomínku, kterou si s sebou ponesu navždy. Moje dobrovolnická učitelská zkušenost na univerzitě v Semarangu mě naprosto ohromila a já se rozhodl věnovat se tomuto oboru i nadále. Jen díky tomu jsem zvolil studium na pedagogické fakultě. Pobyt v Indonésii mi zkrátka změnil život. A i když jsem po celou dobu prožíval úžasná dobrodružství, nedalo mi to a moc jsem se těšil domů, kam jsem si s sebou přivezl nejen spoustu zážitků, ale i vlastností a zvyků, které dodnes ovlivňují můj každodenní život. Především jsem si ale uvědomil, jak důležité je být vděčný.

Tereza Fenclová: Jak jsme se snažily zachránit keňskou školu.

Fenclova1

„Great Vision“, projekt, kterého jsem se v Keni jako dobrovolnice zúčastnila, si mimo jiné kladl za cíl poskytnout dětem ulice, sirotkům a dětem, jejichž rodiče se o ně z různých důvodů nedokážou postarat a existenčně je zabezpečit (tzv. „needy children“), kompletní základní vzdělání. Mou náplní práce měla být výuka angličtiny a matematiky. Projekt ale trpěl zoufalým nedostatkem financí – nebyly peníze ani na nájem prostor, kde škola sídlila. Musela se proto přemístit do levnějšího domu, kde už ale opravdu nebylo vůbec nic, dokonce ani dveře ne, jen čtyři holé stěny pokryté střechou z plechu. Jediná možnost, která z mého pohledu připadala v úvahu, byla uspořádat, ač narychlo a směšně amatérsky, sbírku mezi mými přáteli z České republiky. Skrze sociální sítě jsem oslovila své kamarády a kamarády kamarádů a poprosila je o malou finanční podporu. Účelem tohoto malého fundraisingu bylo získat peníze na koupi základního vybavení třídy (stolů, židlí, tabule a školních pomůcek pro žáky), případně poplatit pár nájmů dopředu a zajistit plat pro místní učitelku Sophii, která již několik měsíců z důvodu nedostatku peněz vlastně pracovala zadarmo. Ochota lidí z České republiky zajímat se v kombinaci s moderními prostředky sdílení informací udělala své a nakonec se sešlo čtyřikrát více peněz, než kolik jsme původně potřebovali, a to za pouhých pár dní. Musím se přiznat, že jsem v tu chvíli pocítila hrdost, že mám okolo sebe lidi, kteří se dokážou takto rychle zaktivizovat a pomoci, když je třeba.

Fenclova2

Úplně stejný nápad měla nezávisle na mně švýcarská dobrovolnice a moje kolegyně Kaja, která zorganizovala to samé mezi přáteli ve Švýcarsku, a vzhledem k jiným finančním možnostem země nasbírala, i když jen od malého počtu lidí, třikrát více než já. Neváhaly jsme, daly peníze a hlavy dohromady a zrodil se poněkud velkolepější nápad. Rozhodly jsme se koupit svahilský dům a vyřešit tak nejpalčivější existenční problém školy, neschopnost platit nájem prostor pro vyučování a z toho pramenící strach, že se škola může každým dnem zavřít. Samozřejmě to vůbec nebylo snadné. Musely jsme co nejrychleji kontaktovat naše dárce, rychle se zorientovat v problematice obchodování se svahilskými nemovitostmi (s domy na předměstích Mombasy postavenými na půdě, která často nepatří nikomu, nebo si na ni činí někdo nárok na základě nepsaných pravidel) a dělat rychlá dílčí rozhodnutí podložená pouze informacemi, které se nám dostávaly z místních zdrojů. Takto po africku jsme si prošly procesem koupi domu, včetně jednání s právníkem, sepisováním hromady smluv, na které se pravděpodobně nedá odvolat, a smlouváním o cenu domu pod kokosovou palmou stejně jako při nákupu ovoce na trhu. Všechno se to stihlo za minutu dvanáct, dům jsme napsaly na organizátorku projektu „Great vision“ Marthu, která je teď tedy právoplatnou majitelkou domu, a já odjela do Nairobi stihnout letadlo zpět do mé drahé české kotliny.

Monika Holeková: Média versus mexická realita.

Holekova

Média jsou mocná čarodějka a tak jsem se ani já nevyhnula všeobecně známým informacím o nebezpečí v Mexiku, které mě začaly těsně před odjezdem trochu sužovat. Procházela jsem fázemi obav a těšení se. Ale jak se říká, „štěstí přeje připraveným“, a tak obavy byly užitečné k zodpovědné přípravě a k tomu, že jsem byla mile překvapená opakem – za celou dobu jsem necítila ani krapet nebezpečí, ba naopak jsem věděla, že ochota pomoci místních obyvatel mne vždy zachrání.

Petr Herold: Evropané na japonském venkově.

Herold

Japonsko se sice světu už dávno otevřelo, ale pořád není úplně zvykem, aby se někde na venkově procházeli dva Evropani. Při mém dobrovolnickém pobytu nás lidé pozorovali, chodili za námi, povídali si a ti odvážnější na nás volali „Hello!“ Několikrát jsme se nejspíš objevili v místních novinách a televizi, když nás při práci fotili a dělali s námi rozhovory. Mísily se v nás pocity nadšení a jakéhosi provinění. Přišlo nám, že dostáváme více pozornosti, než bychom si zasloužili. Že jsme v podstatě nic moc neudělali a máme se jako v bavlnce.

Až na místním Global Campu, kde se sjeli středoškoláci z Okinawy, aby pomohli místní ekonomice, nám jeden ze studentů řekl: „Dodnes si pamatuju, když jsem jako malý kluk jezdil do školy vlakem a občas viděl nějaké cizince. S kamarády nás neskutečně zajímali a chodili jsme se jich ptát, odkud jsou. Stejně jako si je pamatuju já, ty děti, které navštěvujete, si budou navždy pamatovat vás.“
A možná to byla ta lekce, kterou jsme potřebovali – nedívat se na všechno tak osobně a subjektivně, ale občas vykouknout a pochopit, jak činy jednoho vnímá ten druhý. Naše japonská jména Petoru a Nera si bude pamatovat jen velmi málo lidí, ale utěšuje mě myšlenka, že některé z těch mnoha dětí jednou vyroste a třeba bude vzpomínat na to, jak za ním jednou přijel někdo zdaleka, aby si spolu aspoň chvíli mohli hrát. A možná udělá něco podobného pro někoho, kdo to v tu chvíli taky bude potřebovat.

Markéta Perutková: Tchaj-wanská pohostinnost a skvělé jídlo.

Perutkova1

Co se vám na Tchaj-wanu nikdy nemůže přihodit, je mít hlad. Tchaj-wanská pohostinnost nezná mezí. Kamkoli vkročíte, čeká na vás minimálně čaj, pohoštění a další drobné dárky. Vzhledem k počtu a rozmanitosti pouličních kuchyní dokonce mnohé Tchaj-wance podezřívám, že tu svou doma vůbec nepoužívají. Na české poměry je ku podivu, jak zprvu podivně vyhlížející kuchyně na ulici může vytvořit tak vynikající a kvalitní menu. Pokud ovládáte jedení čínskými hůlkami a nevyděsí vás servírování rajčat a fazolí převážně na sladko, pak už vás nemůže nic v místním obžerství zastavit. Já sama si naivně říkám, že nově pořízené o dvě čísla větší kalhoty než obvykle mají příčinu v místní tělesné odlišnosti a odmítám si stoupnout na váhu.

Perutkova2

Novinky