Pečovala jsem o přírodní památku UNESCO v Dánsku

Blog

Pečovala jsem o přírodní památku UNESCO v Dánsku

Moje první zkušenost s workcampy se datuje do parného července léta páně 2017. Abych utekla před horkem, odcestovala jsem na sever do Dánska. Chtěla jsem cestovat, a tak nějak nevěděla, jak a kde začít. Navíc jsem byla totálně vystrašená, že bych měla jet poprvé do ciziny sama. Maminka mi řekla, ať jedu, ale jen za předpokladu, že se budu pravidelně hlásit a dávat na sebe pozor. Když je možnost, má se využít. A maminky se mají poslouchat. Při hledání možností jsem náhodou narazila na organizaci INEX a jejich workcampy a řekla si, že to by mohlo být pro mě. Volba padla na Stevns Klint v Dánsku – vápencový útes a přírodní památka UNESCO. Proč? Proč ne.


Prvně sama obhlédnout Kodaň a pak se připojit k dalším cestovatelům/dobrovolníkům a strávit 10 dní s nimi. Zdálo se to jako perfektní plán. A taky byl. Pár komplikacím se ovšem nedalo zabránit. První přišla již při snaze dostat se z trajektu zpět do autobusu. Číslo dveří, kterými se mělo projít jsem si zapamatovala s naprostou přesností, nějak mě ovšem minul fakt, že trajekt má více pater. Napočtvrté jsem se už trefila, ale nepřejte si vědět, jak ve mně byla malá dušička. Takovej trapas. Druhá přišla v podobě nefunkčního mobilu po dojezdu do Kodaně. Na krátký telefonát domů, že jsem cestu přežila, a že více o mě už bohužel neuslyší se ale ještě naštěstí zmohl. Tolik k mé cestě na workcamp. Pak už to bylo jen lepší.


Druhý den, po dojezdu na místo (a po třetí a poslední komplikaci, kdy jsem málem nepřesedla do správného vlaku, protože jsem mimořádnému hlášení v dánštině překvapivě nerozuměla), jsem se setkala s ostatními dobrovolníky. Moje první myšlenka byla – jsem dobrá, trefila jsem lokaci, někdo mě pravděpodobně nakrmí a dá mi střechu nad hlavou. To víte, ty základní lidské potřeby. Krmení se uskutečnilo dokonce jen o pár minut později v podobě rozdrobených tyčinek, které nabízel belgický dobrovolník. Kdo by odolal. Těm tyčinkám samozřejmě. Zbytek toho dne se hrály hry a já se marně snažila si zapamatovat jména dalších patnácti lidí.


Další dny už mám ve vzpomínkám tak nějak všechny v kupě. Začali jsme pracovat. Pracovali jsme většinou ve třech skupinách. Naše se slavnostně pojmenovala jako Hakuna Matateam. Neptejte se mě proč, sama nevím. Ale chytlo se to. Práce byla různá – od sbírání odpadků vyplavených z moře, přes zbavování se šípkových keřů považovaných za plevel, po vytváření tvz. ,,view points“ pro turisty na útesu, aby z něj viděli do dálky. A taky dolů. Jeden z dobrovolníků byl po své práci dokonce tak unešen výhledem, že si neodpustil napodobení scény z Titaniku. No, pro jistotu jsem ho jistila. Rose taky měla Jacka.



Ve volném čase jsme většinou chodili po okolí, hráli stolní fotbal nebo jen tak posedávali a oddávali se aktivitě často označované jako multikulturní sdílení (pro laiky jen jako prosté povídání si o svých životech v různých částech světa). Každý večer byl pak zasvěcen hraní hry Werewolf (hra na stejném principu jako Městečko Palermo). Ukázalo se, že bych byla velmi špatný vlkodlak vraždící nebohé vesničany – můj obličej mě vždycky prozradil a vesničané mě upálili (metaforicky). Smůla. Jedno odpoledne jsme také strávili na zahradě našeho místního hostitele. On a jeho žena nás pozvali na pozdní oběd/brzkou večeři. Co jsme jedli už si nepamatuju, ale bylo to dobré, protože jsem si přidávala. Po večeři přišla chvíle, kterou jeden z dobrovolníků posléze označil jako moment, kdy jsem poprvé naplno ukázala, že mám city. Nechali nás totiž hrát si s morčaty. Nejsem špatný člověk a společnost jiných lidských bytostí je fajn, ale ta malá vrnící zvířátka, mě prostě vždycky dostávala. To že jsou naše sympatie vzájemné se potvrdilo, když asi tři dobrovolníci po krátké interakci s morčetem skončili s nelichotivým mokrým flekem na kalhotách. Já byla i po dlouhé v suchu.


O víkendu nás vedoucí vzali do nedalekého městečka na zmrzlinu. Řekli byste si, že to pro dospělé nebude takové terno, ale my jsme se těšili jako malé děti. Přece jen to znamenalo podívat se po týdnu v chatě na okraji útesu zpátky do civilizace. A víte, jak jsme náš čas ve městečku strávili? Seděli jsme na lavičce a hráli Werewolf. Tuhle hru jsme nečekaně hráli i druhý volný den, tentokrát ovšem v zámeckém parku. Originalita nulová, ale nás to i tak bavilo. Kuriozita se ten den dostavila v podobě dopravní značky. Řekla bych, že už jsem jich viděla spoustu, ale „Pozor, káčátka na silnici!“ mezi nimi do té doby nebyla. Všechno člověk vidí jednou poprvé.



Po dvou pracovních dnech druhého týdne camp ve středu skončil. Je to paradoxní. Člověk neví do čeho jde, tak si vybere kratší camp a na konci si přeje aby měl víc času. Nic nezastírám. Obrečela jsem to. Výhodou bylo, že mě pak hodně objímali, aby mě utěšili. A pak prý, že já neprojevuju city.


Pokud máš zájem o projekty podobné tomu, který zažila Anna, nahlédni do naší databáze.


Databáze workcampů


Kontakt

T: +420 222 362 713
A: Varšavská 30, Praha 2
E: inexsda@inexsda.cz
Workcampy: workcamp@inexsda.cz
CHCEŠ BÝT STÁLE V OBRAZE?

odebírej newsletter
FANDÍŠ NAŠIM AKTIVITÁM?

Podpoř nás

Partneři

Tyto webové stránky používají soubory cookies. Pomáhají k jejich funkčnosti a umožňují analýzu návštěvnosti. Více informací o jejich použití a nastavení